Napsali o něm

Ondřej Vaculík

(Deník Referendum, 9. 6. 2015)

Častokrát jsem se redaktorům tohoto našeho znamenitého listu omlouval, že z nějakých důvodů nenapíšu svůj pravidelný sloupek, protože… dopisuji něco jiného, nebo něco naléhavého mi psaní zhatilo, nebo se mi text nedařil, a někdy také se mi tak krutě nechtělo, až mě z toho udolala nepřekonatelná únava.

Nyní, když mám pádný důvod nepsat, protože mi umřel tatínek, zdá se mi strohá omluva nedostatečná, takže ji musím rozepsat. To abych se osvědčeným způsobem zbavil rotujících myšlenek: Poslední tatovo čerstvě napsané Poslední slovo vyšlo v LN 5. května 2015 „Zdráv buď, ó králi náš“ jako jeho vzpomínka na Rumuny, kteří osvobozovali naši vlast a jimž o mnoho let později, když se tázali na cestu na pražský Hrad, zazpíval jejich starou hymnu a oni se zděsili a utíkali pryč.

S psaním se velice mořil, věnoval mu pak všechnu sílu, zvláště když už v Dobřichovicích nemohl ke svému špalku, haluzím a sekyře, tak mu síly jeho „dřevěné mysli“ slábly.

Na povinnost psát myslel v podstatě do posledního dechu; když k němu šel lékař den před smrtí, myslel si, že si jde pro Poslední slovo, které mu zůstalo rozepsané ve stroji. Předtím se také vybíral na autogramiádu na Knižní veletrh na pražské Výstaviště, protože cítil odpovědnost za prodej svých knih, když už vyšly.

Solidarita s nakladateli – v Atlantisu mu právě vyšla kniha Další tisíce slov. Tam už ale nemohl. Uvědomil jsem si na tom jeho věrnost dílu a připomněl si jeho dřívější radu mně lehkomyslnému, aby slíbené dílo člověk dokončil, i kdyby u toho měl umřít. Myslel to vážně.

Janek i mama s ním probděli několik nocí, jak nemohl spát, a chtěl vstávat, někam jít a něco dělat. Když mluvil o svém umírání, Janek ho burcoval k životu, já spíše konejšil, zdálo se mi, že se možná bojí usnout, a dřív, než by se dřímota mohla prohloubit, si honem chce aspoň sednout. Leckdo z blízkých ho chtěl navštívit a potěšit, což on odmítal chtěje nás. V sobotu 6. 6. svolil, aby ho navštívil pater Jaroslav Vinklárek, dominikán a celoživotní kamarád našich rodičů.

Devadesátiletý kněz přijel vlakem z Prahy, Janek ho k nám přivezl a podle maminky „po starém dogmatickém způsobu“ pomohl tatovi smířit se s Bohem, aby zaopatřen svátostmi mohl opustit tento svět a vydat se na další cestu. Pět minut poté, co Janek Otce Vinklárka odvezl na nádraží, tata naposledy pokojně vydechl.

Píšu to jako „užitečné sdělení pro nás mnohé“, nikoli abychom se kochali smrtí. Mně to velice pomohlo v mých různých nejistotách, a pořád na to musím myslet, snad už to přestane, abych omluvu nemusel psát i příště.

Překvapilo mě, že na rozdíl od Janka mi vůbec netekly slzy, když jsme nad zesnulým tatou seděli a stáli, a zastyděl jsem se, že ho možná mám málo rád. Když jsem pak opisoval jeho poslední Poslední slovo „Až umřu“, které si napsal dopředu už v roce 2010, a dneska, 9. 6., vychází v LN, bohatě se mi to dohnalo, ačkoli jde o velmi věcný a docela stručný text, emocí prostý. Pochopil jsem, že můj vztah k tatovi vede přes jeho texty, dotýkají se mně více, než jsem si myslel při snaze, abych je četl jen způsobem: Tak copak nám to mistr napsal…

Ovšem, vždyť já jsem s jeho texty žil od svých zhruba třinácti let stejně jako s hrami Voskovce a Wericha, dalším pro mě je Jiří Suchý a také Václav Havel – taková síla humoru skrytějšího i zjevnějšího.

  Četl jsem tehdy – a velice se bavil – jeho fejetony, které pod šifrou směl tisknout ve Filmových a televizních novinách v době po sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy Strana za trest spisovatelům zabavila Literární noviny.

Tak vznikly i čtyři tatovy fejetony „o jeho zkušenostech coby ministra“: Převzetí ministerstva, Černé dny na ministerstvu, Mezi námi ministry, Odchod z ministerstva. Zdá se mi, že jeho haškovsko-kafkovské vidění je dnes možná ještě aktuálnější, než bylo tehdy. Část fejetonu „Mezi námi ministry“ přepisuji:

„Od doby, co jsem ministrem, kupuju každé ráno noviny a v tramvaji cestou do práce si je prohlédnu. Dívám se hlavně, jestli od včerejška nedošlo k nějakým změnám ve vládě. Nechtěl bych vypadat na vrátnici svého ministerstva trapně.

Jak jsem se tu myslím už zmínil, chodím vždycky po schůzi vlády hned domů a nezdržuju se. Tak se mi někdy stává, že o nějakém opatření nevím, protože náš předseda se rozhovořuje o věcech takhle ze zákulisí až po schůzi. Pro mne nic takového neexistuje, já se držím zásady, že je pouze to, co může být oficiálně. Co je neoficiálně, to prostě nemá být, a tudíž pro mne není. Co říkal ten a co říkal ten, mě prostě nezajímá. Moje žena se mně velice diví a říká, že takto si to nepředstavovala.

Starám se, abych řádně plnil své povinnosti, mezi nimiž první je docházka do schůzí vlády. Neboť poznal jsem, že jakmile někdo chybí, mají ostatní vždycky tendenci vyřešit věci v jeho neprospěch. Na to mě hned zpočátku upozorňoval ministr peněžnictví, s nímž si rozumím poměrně nejlíp. Řekl: A kdyby ses měl dostavit po čtyřech a v horečce, dostav se! Jinak se nedopočítáš!

– Později jsem se o tom přesvědčil, naštěstí nikoli na své kůži. Jednou jsme projednávali trapnou záležitost, co s několika novými, avšak špatně umístěnými továrnami, které široko daleko neměli surovinu.

Nabíledni ležely dvě možnosti: změnit jejich program, což by bylo přidalo starostí mně, nebo je rozebrat a přestěhovat jinam. Tenkrát zrovna se nestačil vrátit na zasedání vlády ministr železnic, protože mu voda vzala kdesi trať o půlhodiny dřív, a my jsme se vcelku hladce usnesli, aby železnice dopravily všecku surovinu k továrnám.

Jindy zas byl nemocný ministr péče o zdraví. Probírali jsme tehdá bytovou výstavbu, jejíž program zase nebyl splněn, takže zbylo dosti peněz, které jsme ovšem chtěli nebydlícím lidem aspoň nějakým způsobem dát a zároveň je trochu uklidnit.

Nevěděli jsme už kudy kam a tu si někdo povšiml, že chybí ministr péče o zdraví. Usnesli jsme se tedy všecky žadatele o byt očkovat. Ten potom nadával! Ale předseda řekl: Co narobíme!“

To jsem četl, a pak přišel domů, a byl-li tata doma, často jsem dostal za cosi vynadáno, někdy i pár facek; jak malicherné, ba ubohé se mně to jevilo oproti jeho psaní! No jak se vyrovnat s takovou diskrepancí, když Voskovec s Werichem mě nebili nikdy, natož Suchý!

Až teď jsem přišel na to, že tatu jako autora textů miluju (přestože ho čtu kriticky), kdežto jako otce ho mám rád, vážím si ho, a to poslední léta docela nekriticky. Už bych mu dávno nevytkl nic.

Vysvětluje se mi tím, proč já píšu: v podvědomí to mám za způsob, jímž se autor může dobrat lásky. Jak vždycky říkával tata na svých besedách: normální člověk nepíše.

Gabriel Sedlák

(Lidové noviny, 10. 6. 2015)

  V pátek večer, necelých 24 hodin předtím, než se to stalo, jsem v novinách narazil na větu, která s mimořádnou elegancí odhalovala ubohost jednoho mocného muže, a nadto čtenáře náramně pobavila. Přečetl jsem ji synovi. Ještě hlasitěji se zasmála jeho přítelkyně. A vzpomněl jsem si, že podobně potentní věty jsem často s oblibou citovával svému potomkovi z Ludvíka Vaculíka. Už nebudu.

  Měl jsem tu velkou čest déle než jedenáct let editorsky doprovázet texty tohoto velkého českého spisovatele (až na malé výjimky vlastně výlučně ony proslulé fejetony) k jeho čtenářům. Důvody, které mě vedly k sepsání těchto řádek, vysvětluje věta ze včerejšího posledního Posledního slova Ludvíka Vaculíka: "Zdá se mi, že napsáním jsem si cosi vyřídil, a hotovo." Chci se rozloučit a za vše poděkovat.

  Dlouhé roky své Poslední slovo do redakce osobně přinášel. Elektronickou poštu, která už i čtenáři umožňovala v mžiku reagovat na cokoli, spisovatel sám neužíval. Svůj text, tak jak byl po desítky let zvyklý, stvořil na psacím stroji a bylo zpravidla mým úkolem přepsat ho na počítači.

  Sloužit takhle autorům nezajímavým by se mi nechtělo, pro něho jsem to dělal rád. Ne že bych se vším, co napsal, souhlasil, chraňbůh – jsem dalek toho, žádat sekání rukou za zlodějinu, vždyť týž trest by zase jiní mohli žádat za zdánlivě mírnější poklesky, ale jeho styl psaní a myšlení byl natolik inspirativní a velice často zábavný, že mi tato služba vždy stála za to.

  Podobně jako Václav Havel byl i Ludvík Vaculík tak nějak přirozeně a intuitivně zelený. Druhý plán svědectví o jeho životě byl rub listů, na nichž byly sepsány jeho fejetony, makulatura tu úřední, jinde privátní. Poslední (ale možná ani jiná) slova si z jeho pohledu nikdy nezasloužila okupovat čistou, dosud nepoužitou á čtyřku – že posléze tyto texty vycházely i knižně, to už bylo něco jako převléci se v neděli ze všedních do svátečních šatů.

Vtipný, přímý, jen ne lhostejný

  S věkem přišly zdravotní potíže a spisovatel, stěžující si na kolena, přestože si pro svůj honorář starosvětsky jezdil autem na poštu, neb hovor s pošťačkou u přepážky jaksi patřil ke koloritu jeho století, tak chtě nechtě kývl na elektronickou cestu jeho textů do přece jen o něco vzdálenější redakce. Přepisovateli a doručovateli jeho fejetonů v posledních letech byli jeho nejbližší, nejčastěji syn Jan. A pro pochopení toho, jak moc autorovi záleželo na jeho posledním literárním závazku, dovolím si citovat z e-mailu Janova bratra Ondřeje, dle jeho slov si jejich "tata" své rubriky "hleděl opravdu do poslední chvíle. Seděl nad ním ještě před několika dny a i v posledních hodinách ho povinnost Posledního slova neopouštěla."

  Ve svém PF 2007 při pohledu na redakční novoročenku LN, tradiční hromadnou fotografii celé redakce, spisovatel lamentuje, že na rozdíl od jiných let se najednou neorientuje. "Ačkoli tam chodím každé pondělí, nikoho neznám a počítám s tím, že mnozí si o mně musejí, omylem, myslet, že jsem blbec, a mají pravdu." Omylem... mají pravdu. Prostě Vaculík. A takový, vtipný a přímý, jen ne lhostejný, býval i během oněch pondělních návštěv. Byly krátké, do redakčního frmolu přicházel jakoby z jiného světa a nechtěl zdržovat. O to vzácnější pak bylo několik, zpravidla novoročních, setkání u vína, kde nás jaksi obligátně obdařil i svým pověstným zpěvem. A že je blbec, si mohl myslet jen blbec. Leda že by měl někdo výraznou potřebu třeba z ideologických důvodů se vymezovat vůči literární celebritě, jejíž podstatou byla třaskavá kombinace valašského konzervatismu a holešovického pokrokářství.

  Ludvík Vaculík nám v závěru minulého týdne přichystal hodně Szomorú vasárnap. Slavná maďarská Smutná neděle, která mnoho lidí inspirovala k sebevraždě, patřila k jeho oblíbeným písničkám. Na rubu jednoho z jeho Posledních slov stojí překlad jejího textu doplněný přítelovým doporučením: "Milý Ludvíku, .. tak si to zpívej – ale nestřílej se... To je tak pro maďarský oficíry!"

  Pan Vaculík měl život tuze rád (mít paralelně dvě rodiny, to chce velký apetit – věřím, že by mi tuto jízlivost prominul) a dobrovolně by ho nejspíš neopustil. Dubnový infarkt ho však natolik srazil, že už mu činilo potíže vrátit se ke svému psacímu stroji v plné síle. V posledním jím podepsaném textu publikovaném ještě za jeho života čteme přiznání, že pořád víc upadá "do stavu, v jakém většina lidí pohodlně prožívá život, a tvorové jako já se na ně pozvedají činností a hlásáním."

  Činnost a hlásání Ludvíka Vaculíka skončily, jejich důsledky zde, díky Bohu, zůstávají.

Hana Žížalová

(Českobudějovický deník, 10. 6. 2015)

  Jsem v rozpacích. Dostala jsem od pana redaktora těžký domácí úkol. Mám jen hodinu času. Osobní vzpomínky na jedno vzácné přátelství. S Ludvíkem Vaculíkem. Přátelství, které trvalo dvacet pět let, měnilo se z literárně – kavárenského vztahu až k důvěrnému kamarádství obou našich rodin. L. V. u nás pobýval o prázdninách často, dopisoval tu například knihu Jak se dělá chlapec. V pondělí psali povolanější autoři o tomto nenahraditelném muži v příloze Lidových novin. Odkázala bych tedy všechny čtenáře tam, ale zkusím si vzpomenout, co nebylo zmíněno.

  Například, že vlezl do každé vody, kterou potkal, do řeky v Římově, do alpského jezera Traunsee, do rybníka v Ponědraži. Že to byl indiánský náčelník Černý pardál. Že byl přísný i něžný otec, velice pozorný. Chorobně netrpělivý, nesmlouvavý. Ale ochotný přijet kdykoliv a promluvit s mými studenty. Žádnou korespondenci nenechal ležet bez odpovědi. Za jídlo děkoval vždy větou "Pán Bůh vám to oplatí na dětech." Zajímala ho etymologie, ženy a vesmír, jak o sobě s úsměvem prohlašoval. Měl radost, když manželé Tišší z Kleti pojmenovali jednu jimi objevenou planetku Vaculik.

  Když se na něco zeptal, opravdu ho to zajímalo. Rád vyprávěl vtipy, často recitoval, například při jízdě autem, oblíbeného J. V. Sládka. Měl rád vůni lip i pečené slaniny. Mimochodem o vůních napsal krásný fejeton v roce 1982 Vůně června v prvním sešitu fejetonů Jaro je tady.

  Měl krásný zvučný hlas, poslouchat ho byl velký požitek. Při každé příležitosti zpíval. Vzpomínám na jeho myšlenku, že každé dítě je třeba po narození naladit. Přikládat si ho na hrudní kost a zpívat stupnici. Taky naši třetirozenou dceru přijel naladit. Děkuji mu, že se stal součástí mého života i celé mé rodiny.

Martin Weiss

(Echo 24, 12. 6. 2015)

  Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.

  Vaculík by v zásadě souhlasil názorem prezidenta Miloše Zemana, že člověk má zůstat tam, kde je. Však taky zvyklosti rodného Brumova jako měřítko všech věcí vytahuje zas a znova v každém druhém textu. Pohled na tradicionalistický venkov jako základ národa a zdroj hodnot byl koneckonců dlouho jeden ze základních českých myšlenkových proudů, to komunismus ho násilně uškrtil rychleji než v demokratických zemích. Zároveň je Vaculík typickým českým intelektuálem či literátem v tom, že se jako mladý oddal komunismu, a jestliže z dogmat komunistického vládnutí brzy vystřízlivěl, socialistické myšlenky v něm zůstaly. Že má společnost a ekonomiku někdo řídit, že se věci mají nechávat svobodné volbě občanů ve volbách a na trhu jen podmíněně – to rezonuje v příslušnících celých intelektuálských generací i ve chvílích, kdy se domnívají být zcela neideologičtí. Proto u nás mohou být socialisté zároveň konzervativní a konzervativní voliči se přiklánět k socialistickým myšlenkám.

Myslet hlavou bolí, ať už jste hrdina, nebo ne

  S Vaculíkem bylo snadné nesouhlasit – ale jaké to byly příležitosti k nesouhlasu! Jakmile se o to člověk pokusil, hned se přesvědčil, že myslet hlavou bolí. „Většina lidí dobře cítí své meze a nejde v jednání nad to, co je schopna unést pak v následcích. Kdo přiměje lidi, aby v chladné sezoně šli nad svou nosnost, neměl by se divit, že se lámou. Pudový strach z hladu brzdí ve zdravém a střízlivém člověku sympatie k muži, jenž pro svou i společnou věc sáhl k hladovce,“ napsal Vaculík v roce 1979 v Poznámkách o statečnosti. „Hrdinské činy se nehodí do života. Jsou to zvláštní události, které se mají hlásit. Daří se jim v mimořádné situaci, která ale nesmí trvat dlouho. Davová psychóza hrdinství je výborná, když zároveň opodál několik střízlivých hlav s dobrou informací a spojením má představu, co potom.“ Je to možná špatně, ale zkuste s tím polemizovat!

  Vaculík byl paradoxně dost nepřirozený disident. „Za takových okolností (měkčího všeobecného útlaku za pozdního socialismu) má cenu hrdinského skutku každý kousek poctivě udělané práce, každý projev neúplatnosti, každé gesto dobré vůle, vybočení z chladné rutiny nebo krok a pohled bez masky. Zvláště protivník má nás zastihnout připraveny – ne umřít za jakousi všivou svatou věc, ale pochopit jeho dobrou stránku a uchopit ho za ni. Zatímco hrdinské činy lidi lekají a dávají jim možnost pravdivě se vymluvit, že na to nejsou stavěni, setrvat statečně na dobré normě můžou za přijatelné oběti všichni, a vědí to,“ uzavřel.

Cítíme, že Solženicynův Ivan Děnisovič byl Vaculíkovi bližší než třeba Voltaire. Kolem tohoto textu se v kruzích Charty 77 rozvinula docela důležitá polemika, v níž měl podle mého názoru pravdu Václav Havel, podobně jako v polemice s Kunderou v roce 1969. Ale s dovětkem, že po pádu komunismu došlo na Vaculíkova slova – těch, kteří dřív nebyli vidět, ale snažili se setrvat statečně na dobré normě, najednou bylo hrozně potřeba.

Polemika, jakých se dnes nedostává

  Polemické, provokativní články Vaculíkovy měly tu nenahraditelnou cenu, že ty nejlepší oponenty přiměly k nepominutelným výkonům. Počátkem 90. let byl Ludvík Vaculík velkým kritikem komerční televize, její vulgarity, jejího vlivu na společnost. Filozof Václav Bělohradský na ně tehdy reagoval stručným sloupkem v Lidových novinách, jehož název Když ještě Nova nebyla přesně vyjadřuje Bělohradského argumentaci: připomněl Vaculíkovi, jakých zvěrstev se lidé – ne tak dávno a ne tak daleko od Vaculíka – dokázali dopouštět, aniž by byli oblbováni komerční televizí. Vezměte nějaký Vaculíkův a tento Bělohradského text a máte lepší materiál na seminář o roli médií než pět násobně delších akademických textů.

  Vaculíkovy texty dokázaly člověka přimět, aby se s nimi utkal či sledoval výkony těch, kdo to udělali. Když v prezidentské kampani v roce 2013 vznikla pod Vaculíkovým vedením nahrávka písně Kníže má k lidu blíže v podání skupiny českých spisovatelů, reakcí byla vlna posměšků a nenávisti, často z řad lidí, kteří sami sebe považují za progresivní a vzdělané – zájemce najde na internetu dostatek příkladů. Byla Vaculíkova loajalita k přátelům a lidem, jichž si vážil, vždy tak směšná, anebo lidé zhrubli a zblbli? To druhé.

Jaký význam má národ? A proč mi má záležet na tom, že jsem Čech?

  Bytostný konzervativec Vaculík byl zároveň v literatuře neuvěřitelný avantgardista. Svým Českým snářem může kdykoli vytřít všem postmodernistům zrak, kdyby o to stál. Je to sbírka drbů (samozřejmě tak byl mnohými tehdejšími čtenáři čten, proti tomu není imunní nikdo), je to svědectví o životě disidentské obce utlačované policií, je to neurvalé zveřejňování vlastního nitra, je to hra se čtenářem a je to odvážný experiment s tím, co se během jednoho roku z každodenního psaní vyvine. A přece je to román, román pro dobu, kdy se zdá být drzost chtít po čtenáři, aby vzal vážně váš vymyšlený příběh.

  Kdyby Český snář vznikl ve velké zemi ve světovém jazyce, zakousnou se do něj akademici jako do Tristrama Shandyho. Ale nevznikl, a proto je tu jen pro nás. Jaký má vlastně význam národ, proč by mi mělo záležet na tom, že jsem Čech? – to je otázka, jež dnes zanechává řadu hlavně mladších lidí naprosto perplex. Přečtěte si Český snář a zjistíte, že je to kniha, která ovlivní vaše chápání toho, co je to charakter, přátelství, hrdost, podlost, jak se formuje lidský osud a jak funguje lidské nitro. Samé univerzální, všelidské kategorie. Ta kniha je originálním příspěvkem k nim, je nepřevoditelná na žádnou jinou hodnotu, žádné jiné dílo. A kdybyste nebyli Češi, nikdy byste se k této zkušenosti nedostali. Jste ochotni tu zkušenost vrátit?

Tomáš Halík

(Lidové noviny, 17. 6. 2015)

  Pan Ludvík si nepřál, ba zakázal oslavné, smutné a patetické řeči. Proto i toto "poslední slovo" při bohoslužbě, kterou ho vyprovázíme do nebe, bude zčásti obvyklá salvátorská promluva k evangeliu a zčásti spíš takový fejeton.

  Léto je tady. Právě jsem se zlobil na kostnický koncil, nejen za to, že nám upálil Husa, ale i za to, že ho upálil v roční dobu, kdy univerzitní učitelé mají nejvíc práce s koncem akademického roku a k tomu musí říkat všem médiím neotřele a za minutu a půl, kdo byl mistr Jan a proč ho máme rádi. A do toho všeho umře Vaculík. "Řekněte nám – na minutu a půl, znáte to – kým byl pro Vás Ludvík Vaculík? Přece jste se dobře znali, vždyť vystupujete dokonce v jednom jeho románu!"

  Vaculíka jsem četl od svých gymnazijních let, zlatých let šedesátých, Sekyra patřila ke kultovním knihám naší generace. Četl jsem ho i v mračných letech sedmdesátých a osmdesátých, těžko čitelnou desátou kopii na průklepovém papíře, půjčenou jen na jednu noc. Avšak o Vaculíkově místě v dějinách české literatury promluví kompetentněji literární historici.

  Četl jsem s nadšením texty, jimiž se zapsal do českých politických dějin, projev na sjezdu spisovatelů a Dva tisíce slov; řekl za nás to, co jsme všichni cítili, ale nedokázali tak pregnantně vyjádřit. Potom se horlivě snažil vyhnout se roli morální ikony a nositele svědomí národa, "být mravný jaksi za ty druhé". Ale o tom ať mluví historici české politiky.

  Ode mne se asi čeká, že řeknu něco o jeho vztahu k Bohu a církvi, k víře, k hříchu a milosti; vždyť v téhle farnosti právě před dvaceti lety znovu vstoupil do katolické církve, z níž se dal vypsat při vojenské základní službě. Jak pak do Lidovek napsal, vybral si sám za pokání, že pokud někdo napíše do těch novin něco ošklivého a útočného o církvi, on ji bude hájit jako rytíř bez bázně a hany: "Bude-li se nějaký pitomec zas otírat o církev, postavím se mu!" Měl k tomu v posledních letech bezpočet příležitostí a ten slib opravdu často plnil.

  Ale vždyť já jsem byl při jeho návratu do církve spíš jen vděčným svědkem, pouze jakýmsi "pošťákem"; křest je ostatně nesmazatelné znamení a nátlak vojenských politruků na tom nic nezmění. A navíc o mnohém z toho, co snad vím o tom zápasu nebe a pekla, čertů a andělů o Vaculíkovu duši, stejně musím mlčet jako Jan Nepomucký, i kdyby mně pálili bok pochodněmi a házeli mne z mostu do Vltavy.           Vzpomínám jen na větu, kterou prý pronesl, když jsem poprvé výrazněji vstoupil do jeho životního běhu: "Já chápu, že on musí obracet hříšníky a hříšnice, ale proč s tím zasahuje zrovna do mého života?" Připomínal mi tehdy mladého svatého Augustina, který se modlil: Pane Bože, obrať mne, naprav můj život – ale prosím, ne hned!

Fejetonistovy cudné výroky o Bohu  

  V těchto dnech jsem i já měl poněkud pošetilé přání: přál jsem si, je-li v nebi nějaký koutek českých spisovatelů (jistě vypadá jinak než dobříšský zámek), naslouchat tomu, jak tam spolu Karel Čapek, Václav Havel a Ludvík Vaculík mluví o podobnostech svého vztahu k Bohu a náboženství. Vždyť tím je mnoho řečeno o spiritualitě české kultury, kterou všichni tři spoluutvářeli. Všechny tři vyprovodila do nebe katolická církev pohřebními obřady a všichni tři na ně měli právo – a to nejen proto, že byli všichni tři katolicky pokřtěni a měli mezi svými nejbližšími lidi živé víry a mezi svými přáteli kněze. Nikdo z těch tří nebyl ateista, i když jejich víra byla hodně osobitá a k tomu, aby se vešla do kategorie "katolická", bylo třeba chápat katolicitu v jejím původním, velkoryse širokém smyslu. Česká katolická církev si je nemůže jednoduše přivlastnit, ale také – pokud chce být opravdu katolická (tj. všeobecná) a opravdu česká – se jich nemůže vzdát.

  Vždyť jak porozumět specificky české "plaché zbožnosti" bez Čapkovy Šlépěje v Božích mukách či stařečka v Krakatitu, bez Havlova vyznání, jak se po jistém selhání ve vězení náhle "ocitl jaksi v pracovně samého Pánaboha" nebo bez některých cudných výroků o Bohu ve Vaculíkových fejetonech? Tuhle českou "malou víru" nelze přehlédnout!

Omyly, pády a hříchy

  Vždy když pro bohoslužbu pro nějakou zvláštní příležitost hledám nejvhodnější biblický text, skončím u toho, který se ten den podle liturgického pořádku právě čte. V dnešním evangeliu jsme slyšeli o království Božím jako malém semínku, z něhož vyroste mohutný strom. Asi to nemáme prvoplánově vztahovat na církev, která měla skrovné prapočátky a zmohutněla v celoplanetární instituci. Církev je někdy malá, jindy velká, pak zase malá a pak zase třeba velká, i když možná jinde a jinak. O malém semínku čteme v evangeliu ještě na jiném místě. Když učedníci Ježíše prosí "přidej nám víru!", on jim odpovídá, že když budou mít víru malou jako hořčičné zrnko, budou konat neslýchané věci.

  Jednou mne napadlo, že možná nekonáme ty neslýchané věci proto, že máme víru příliš velkou. Naše víra časem nabobtnala a ztloustla, nabalily se na ni mnohé naše teorie a fantazie, ideologie, projekce našich přání a strachů. Teprve až se toho všeho zbavíme, až budeme mít víru jako malé hořčičné zrnko, budeme konat věci Boží. Vždyť v Písmu čteme, že věci, které jsou v očích lidí velké, jsou malé před Bohem a ty, které jsou v lidských očích nepatrné, jsou před Bohem velké. Teprve ta malá víra, svlečená ze všeho, co jsme na ni během dějin navršili, bude opravdu "víra Boží". Evangelium říká "mějte víru Boží" – to je něco jiného než "víra v Boha". Jednou jsem jednomu muži, který se stále trápil, zda opravdu věří v Boha, řekl: Víte, to není to nejdůležitější, zda vy věříte v Boha. Daleko podstatnější je vědět, že Bůh věří ve vás.

  Ano, základním poselstvím Bible je, že Bůh věří v nás, v každého z nás: postavil nás do složitého světa a vybavil nás svobodou vůle a rozumem a svědomím – a ač je to k nevíře, On věří v nás, důvěřuje nám, že si s touto výbavou na spletitých cestách života nějak nakonec poradíme. Ano, cesty mnohých jsou klopotné a zamotané, jsou na nich omyly, pády a hříchy, ale jsme-li poctiví a upřímní, i po těch všech oklikách nakonec najdeme cestu do Jeho náruče – jako náš bratr Ludvík.

Co je pořádek

  Karel Čapek ve své poslední hře napsal scénu, v níž se dva bratři hádají o to, co to znamená uklízet, dělat pořádek. "Pořádek je, dát věci tam, kde byly," tvrdí konzervativní pravičák Kornel. "Pořádek je, dát věci tam, kde mají být," namítá levicový radikál Petr. "Pořádek je, dát věci tam, kde je jim dobře," řekne nakonec matka.

  Ludvíka Vaculíka mnozí vnímali jako ustavičného rebela, bojovníka, zápasníka za právo a spravedlnost, usilujícího dát věci tam, kde by být měly. Ale při bližším pohledu se jevil spíš jako selský konzervativec, věřící v odvěký řád, toužící ze zmatků světa dát věci tam, kde od věků byly. Nikoliv náhodou Ludvík Vaculík často tvrdil (a já se ho nestačil zeptat, zda ví, že to před ním řekl Nietzsche), že má na všechno dva rozdílné názory. Ale v těch nejcennějších a nejzralejších místech svého díla Vaculík prozrazuje touhu dát věci tam, kde je jim dobře.

Vrátí se

  Věřím, že panu Ludvíkovi už je dobře. Leží na venkovském hřbitově, o kterém napsal: Je to hřbitov nevelký, ale útulný. Na hrob si nechal napsat kóan: Byl jsem tu a možná zas přijdu.

"Ano, až při vzkříšení, v poslední den," řekla Marta Ježíšovi na jeho slova, že se znovu shledá se svým bratrem Lazarem. Ale pro Ježíše vzkříšení a věčnost nejsou jen záležitostí záhrobí. Život věčný, život v plnosti, začíná tam, kde člověk žije vírou, láskou a nadějí. Pak už ani smrt není pro takového člověka poslední slovo.

  "Ti, které jsme milovali, vlastně ani neumírají," napsal filozof Edmund Husserl, "cítíme, že se nám dívají přes rameno, vnímáme, zda schvalují, nebo neschvalují naše jednání." Ludvík Vaculík byl mezi námi a vrátí se, spolu s mnohými, kteří nás předešli – kdykoliv budeme potřebovat vnímat jejich pohled přes rameno, slyšet ve svědomí jejich radu a povzbuzení, ve chvílích, kdy budeme opravdu do hloubky zvažovat správnost, či nesprávnost našeho jednání.

Cyril Höschl

(Pátek Magazín LN, 26. 6. 2015)

  Spisovatelé se někdy označují jako svědomí národa. Přenášejí povahu našeho bytí z jedněch časů do jiných. Milníkem našich dějin druhé půlky dvacátého století byl IV. sjezd spisovatelů v roce 1967, jenž nastartoval pražské jaro 1968, ihned umlčené sovětskou despocií.

  Vedle Mňačkových Opožděných reportáží, Kunderova Žertu, Škvoreckého Zbabělců, Procházkových Zelených obzorů a Vaculíkovy Sekyry to byl právě projev posledně jmenovaného na onom sjezdu, jenž zažehl jiskru doutnajícího odhodlání nenechat si všechno líbit. Mimo jiné řekl: "Moc dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky (…). Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já."

  Tento tvrdohlavě hrdý Valach nastoupil do vlaku, jehož dalšími stanicemi bylo provolání 2000 slov (1968), Deset bodů (1969), podpis Charty 77, několik knih a plná nůše fejetonů a různých textů. Pro ten vlak platila další jeho věta: "Stokrát si můžete myslet, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný." Vaculíkovi ji státní zlovůle přehazovala každou chvíli, leč on vydržel a drncal dál mimo trať.

  Vaculík měl svou originální logiku, příkrý úsudek a nezaměnitelný jazyk: "Jelikož tato éra je nakloněna blbější polovičce člověka, tož tedy beze mňa." "Život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme." "Člověk se stává tím, čím sám sobě zbývá, když se mu podařilo odmítnout to ostatní." Na každé situaci si všiml mechanismů, jež mají obecně vysvětlující platnost. Na začátku románu Sekyra líčí, jak svému bratrovi opařil ruku polévkou z králíka: "Maminka odstavila hrnec ze sporáku, řekla, abychom nachystali taléřky, my jsme je nachystali, potom sestra řekla, že chce hlavu, nejmladší bratr plakal a starší se mu posmíval, chtěl jsem si tu hlavu sníst bez sestry, běžel jsem s ní na dvorek a zamkl se v záchodě, kde bylo víc klidu. Maminka tou dobou nalila polévku a nejmladší bratr hned do ní plácl dlaní. Tak jsem mu opařil ruku."

  Vaculík trefně vystihl princip desenzibilizace při přenosu informací: "Je otázka, zda v člověkově vědomí nejsou jakési (…) dráždivé receptory vnímavé speciálně pro sociální skutečnosti. A tenze těchto receptorů se mění závisle na úhozech, jimiž sociální skutečnost do nich buší. (…) nezáleželo by vlastně na tom, jaké poměry opravdu jsou, ale na tom, kolik vnímavosti ze své celkové vnímavosti můžeme jim věnovat."

  Až dosud jsem žil s tím, že Ludvík Vaculík s námi bude na věky nejen jako fenomén, ale i fyzicky. Že stále uslyším jeho mužný hlas s čistou intonací v polepšených Pesničkách. Nestalo se, definice se zpřesnila nadobro. Šedesátá léta skončila. Nám, pro které Československo bylo osudem, však Ludvíka Vaculíka nikdo nevezme. Ani čas. Je součástí našeho bytí.

Cecílie Jílková

(Lidové noviny, 30. 6. 2015)

  Jak by to napsal on: Zase jsem nejel do Strážnice. Ačkoli důvodů, proč tam jet, je mnoho. Zaprvé vidět a čut kamarády. Bez ohledu na čas a prostor, v němž se po většinu života pohybujeme každý zvlášť, jednou do roka u společného stolu ve Strážnici jako by se nit hovoru ani nepřetrhla. Zadruhé zpěv. S kamarády, ale i jen tak sám cestou z chatky k zámku, klidně i hlasitě. A nikomu to nejen že nevadí, ale dokonce ani nepřipadá divné. Zatřetí pěkné a kvalitní pořady připravované pečlivě a s citem fundovanými lidmi. Začtvrté výborní muzikanti, kam se jen hnete. Zapáté kroje, které z obyčejných lidí dělají osobnosti a dcérkám sluší více než dnešní chlapské šaty. Ostatně chlapům sluší také více než dnešní chlapské šaty.

  Avšak důvodů, proč nejet do Strážnice, každý rok přibývá. Zaprvé mě bolí kolena. Zadruhé nesnesitelné vedro přes den nebo plíživý chlad v noci, po kterém druhý den nesnesitelně bolí kolena. Zatřetí daleká cesta z Prahy do Strážnice, potom daleká cesta z kempu k zámku a nakonec i daleká cesta z chatky do umývárny. A to všecko, když vás navíc bolí kolena...

  Nejel jsem letos do Strážnice a napřesrok nepojedu zas. Ale už mě to neštve. Jezdí tam už devětadvacet let má jediná a snad nejmilejší dcera Cilka, poslední roky beze mě a teď už aj se svou jedinou a nejmilejší dcerou Izabelou. To, co bych tam viděl a chtěl vidět já, vidí ona. I to strážnické Poslední slovo místo mě napíše. A nikdo to nepozná!

  Jak bych to napsala já: Holčičky mají některé věci snadnější. Většinou už od přírody jako malé méně zlobí a dokážou úspěšněji budit dojem, že je nutno vodit je za ruku, aby jim nikdo neublížil. Táta měl i v zimě dlaň horkou – jeden ze znaků tuhého valašského kořínku.

  Ve Strážnici jsem se poprvé ocitla, když mi bylo šest. Ještě jsem byla dostatečně malá na vodění za ruku, ale už jsem byla dostatečně velká na hlt z každé koštovky, kterou táta nesl ke rtům. "Toto je moje jediná a snad nejmilejší dcera," představoval mě přátelům. V autě cestou do Strážnice zpívalo se vesele: "Šly panenky silnicí, potkali je myslivci..." Cestou zpět zpívalo se smutně: "Kde je moje máma, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná..." Zpívalo se i napříč kulturami: "By yon bonnie banks and by yon bonnie braes, where the sun shines bright on Loch Lomond..." Volně a plynule od jedné myšlenky nebo scenerie k druhé.

  Kdyby byl táta býval studoval hudbu, byl by skladatelem. Avšak život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme, a jedna věc nám čím dál více vyplývá. Tátovi zbylo psaní – jediný způsob, jak zvítězit nad něčím, nad čím v reálu vyhrát nelze.

  I v písni je to prosté. Nelíbí-li nebo nehodí-li se nám v ní něco, píseň se takzvaně polepší. "Kde je moje táta, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná..."

Martin C. Putna

(Lidové noviny, 7. 7. 2015)

  Když mi redakce Lidovek nabídla, abych své fejetony přesunul na toto místo, kam o útercích psával Ludvík Vaculík, naskočily mi nejprve vaculíkovské vzpomínky. Jak jsem coby telecí elév neoficiální kultury hltal Vaculíkovy knihy opsané na stroji nebo propašované z exilu. Jak ve mně při četbě Českého snáře zápolilo nadšení s pochybou, "jestli se to takhle může". Jak jsem Vaculíka poprvé uzřel živého za sametové revoluce, kdy jsem v aule filozofické fakulty moderoval debaty s veřejností dotud zapovězenými hosty; kdy jsem publikum prosil "vyjádřete se jednou větou" a kdy Vaculík okamžitým nápadem vztáhl tento požadavek na sebe a jal se publiku odpovídati vždy jednou větou - kdyby bývaly byly zapsány, byly by vydatným souborem aforismů. Jak jsem na jednu Vaculíkovu novější knihu napsal mladicky radikální glosu a jak se Vaculík zlobil, ale ne zas tak radikálně, jak by býval mohl. Jak jsem byl rád, když jsem Vaculíka začal potkávat v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A jak jsem vaculíkovsky neuvěřitelnou shodou náhod bydlel rok v bytě, ve kterém předtím pobýval Vaculík a ve kterém jsem si vařil kafe do hrníčku s nápisem "Ludvík".

  Vzpomínky jsou osobní a nepřenosné. I Vaculíkův literární styl je nepřenosný. Běda těm, kdo by se pokoušeli ho napodobovat, neboť nebudou než epigony - jak se pravidelně děje těm, kdo chtějí napodobovat příliš výrazné osobnosti. Leč některé opěrné body Vaculíkova duchovního světa by měly být neseny dál. Za prvé, vztah k místu a národu. Slovo "národ" jsme ve vesele postmoderních devadesátých letech strčili do obrozenské veteše, a tak jsme je ponechali napospas dnešním polonáckům a celonáckům. Pravé vlastenectví však nevede k náckovství. Je to jeden ze soustředných kruhů, v nichž přebýváme ve světě: kruh domu, místa, rodného kraje, češství, evropanství, světoobčanství. Vlastní zahrada pak je místem, kde člověk nejpříměji sousedí s kruhem nejvyšším, s klenbou nebeskou.

  Za druhé, vztah umělce ke společnosti a jejím bolestem. Je dobře, že nedávný Sjezd spisovatelů znovu nastolil tuto otázku. Zároveň by se bylo možno vaculíkovsky optat, co to vlastně řešili: to je přece jasné, ŽE literatura musí být nějak angažovaná. Otázkou je, JAK konkrétně, aby to bylo k dobrému pro svět i pro literaturu; a odpověď nemůže být jiná než individuální: někdo uměleckým dílem, někdo "jen" příležitostnými texty, někdo "jen" podpisem - zvláště když dějinná chvíle nadělí něco jako Charta.

  Za třetí, vztah k jazyku. Dialektismy, archaismy, vulgarismy, neologismy - vše patří do jazyka umělcova i jazyka vůbec. Jde opět "jen" o to, JAK se použijí v konkrétním textu a kontextu. I "hovno" může zaznít vznešeně, i "národ" vulgárně. Za čtvrté, vztah ke zpěvu. Když už se člověk nemůže víc radovat nebo vztekat, když už se vůbec nemůže modlit - tak má zpívat.

Sylvie Richterová

(zkrácená verze vyšla v čísle 13 časopisu Tvar)

   Ludvík Vaculík byl ohromný a nikomu nepodobný.  Proto byl velkým spisovatelem, že byl velký. Příležitosti zlámat si vaz mu vbíhaly do cesty, jako když na sjezdu spisovatelů roku 1967 vrhl strašný pravdivý soud do tváře mocných, kteří v zemi nic dobrého neudělali.  On na rozdíl od nich okem hospodáře pozoroval každý cíp země a nejraději by snad byl všechhno tak dobře obhospodařoval jako dobřichovickou zahradu. Přátele obdarovával jablky, zapsal jméno každé odrůdy. Myslel, ne jako se myslí nad papírem, spíš jako při fyzické práci. Jeho myšlenky byly pádné, skoro hmatatelné. Jeho přesná pojmenování dokázala vyhánět z ráje, jako jablka poznání.

   Neodmítl ani tenkrát, když mu kolegové uložili nepohodlně pojmenovat cosi velmi nedobrého. Když to nepohodlné dosáhlo masového úspěchu, nepřipisoval si zásluhy. Když z toho byl mezinárodní průšvih, nesl následky. Snad je to škoda, že Dva tisíce slov četlo na světě víc lidí, než Český snář nebo Morčata. Na manifest, který Brežněv zvolil za záminku k okupaci, si ovšem čtenáři ze všech koutů světa pamatují.  Autorovi většinou přezdívají „Vakulik“.

   Nejmohutnější a nejobětavější jeho prací na „roli národa dědičné“ byla edice Petlice. O tom, jak ji dělal, stojí v románu Český snář, který pokládám za geniální a naprosto originální.  Měl by ho mít přečtený každý.  Na první pohled deník, ve skutečnosti absurdní příběh jakési fantastické země, kronika přátelství, historická tragédie a několik milostných dramat. Úplně nové je to, že autor události do románu nejen vypráví, ale taky vyvolává, doopravdy a naostro. V době, kdy následky mohly být zlé a velmi zlé. A ne jako nějaký experimentátor nebo provokatér, který chce vidět, co se stane, když... ale na vlastní riziko a s téměř nulovou nadějí na úspěch.  Správnou věc podnikal z důvodu, že byla správná.  Jako ta Petlice. Strhl s sebou do nebezpečí i druhé – a ono se to povedlo, i do historie vstoupilo.

   Začínal jako vychovatel v jakémsi internátu; když přešel do rádia a pak k novinám, vychovával dál, neinstitucionálně. Hned i Sekyrou, která spolu s Žertem v šedesátých letech rozjela odvahu mluvit veřejně o mravnosti strany a vlády. Doma to byl „náš tata“, do literatury se vepsal jako velký patriarcha. Který sice ví, že doby starozákonních otců jsou pryč, ale také, že otců je vždycky třeba, abychom poznali Zákon. Věděl a taky rozesmíval, skrytou směšnost věcí vynášel na světlo z hloubky a z podstaty, jako ryzí zlato.

   Když jsme se dozvěděli tu smutnou zprávu, že odešel, sáhla jsem do knihovny po silných svazcích Posledních slov z Lidovek: „Tisíce slov“, „Dřevěná mysl“, „Říp nevybuchl“, „Další tisíce“. A - snad proměnou vyvolanou majestátem smrti-  mi najednou došlo, že i ty stovky fejetonů jsou jeden obrovský román v gigantickém formátu, který teď zblízka ani nedokážeme celý přehlédnout a pochopit. Je členitý, bohatý a obsažný jako vnější i vnitřní krajiny této země. Dvě, ne-li čtyři desítky let trpělivě přetavoval a brousil strusku a všelijaké  hroudy ve vzácné kamínky,  zasazoval  je vědoucně do pohyblivé mozaiky a skládal ji proti proudu běžného myšlení. Přesnými údery do kláves obracel naruby klišé a stereotypy a shromáždil obrovský poklad, který doufám pochopí budoucí generace. Bez něho by se nedozvěděly, co se v této zemi dělo, kde jsou kořeny vlastní velikosti i hromadných nemocí. Ta mozaika se časem ukáže jako nesmrtelná. Zatím můžu dosvědčit, že studentům vždycky zajiskřily oči, když jsem se je pokoušela navzdory obtížnosti překladu zasvětit do jeho oblíbeného žánru, jenž nemá v Itálii obdoby. Nejvíc zaujaly Šálek kávy u výslechu a důsledné, každoroční Jaro je tady.

   Jeho první cesta na „Západ“ vedla překvapivě do Itálie, asi ho nejpohotověji pozvali. Říkala jsem si, co to s šedesátiletým člověkem udělá. Na celé velké divadlo, které se na jeho počest naplnilo obecenstvem, četl fejeton nazvaný Evropa, o tom, jak ji poznal v posteli díky mamince, která mu dala atlas, když byl jako kluk nemocný. Mluvil o jejích tvarech a dalších přednostech. Na závěr besedy povstal a ohlásil písničku o blbé vojně a knížeti - králi Vladislavovi, který v zájmu Fridricha Barbarossy dobýval Milána, roku 1158. Obecenstvo znejistělo, jestli snad ta stará zpráva neodhaluje neodpustitelnou mezeru ve vzdělání, načež zkoprnělo, protože se český spisovatel energicky postavil, nabral dech a začal bez doprovodu zpívat. Nic takového se tam nikdy nestalo. Než dozpíval první sloku, obličeje roztály. Pak jsme šli přes město ulicemi s podloubím a ocitli se u dómu svatého Antonia. Ludvík zpomalil, aby nás ostatní předešli, a řekl rozhodným hlasem: „To musí Madla vidět.“ 

   Mám dnes pocit, že byl od devadesátých let nejšťastnější mezi lidmi, na cestách po vlastech českých, v místních knihovnách a galeriích, kam ho zvali, u lidí doma, ve Strážnici, na Horňácku, se zpěváky Penklubu. Musel poznat tisíce osob a cítit se s nimi tisíckrát dobře. Taky se pořád učil jazyky, jeden čas jezdil dokonce na lužickou srbštinu do Budyšína nebo kam.  A básničky se učil nazpaměť, proto mu hlava soužila. Znovu jsem si právě poslechla Polepšené pěsničky a užasla, kolik modulací, tónů a citových rozpoložení jeho hlas vyjádřuje. Hlas jako přímý dotyk duše, je něco jiného, než když mrtví spořádaně zanechávají své spisy, o tom se ani nedá psát.

   O svém psaní zanechal několik protikladných vět, které všechny platí. První, myslím ze Snáře, zní přibližně takto:  „Autor má mít odvahu po sobě přečíst, co vydal.“ Další dvě stojí v posledním Posledním slově, jež čekalo na svůj osudný úterek v Lidovkách pět let: „Psal jsem pro sebe“ – „nečtu to po sobě“. Před dvěma-třemi lety mě Vaculík pozval do divadla Orfeus, kde Arnošt Goldflam četl z jeho fejetonů a Ludvíkův syn Janek doprovázel vystoupení hudebně. Viděla jsem koutkem oka, jak Ludvík spokojeně pomrkává a pod vousy se raduje. Ve sklepním divadle, s tím pěkným malým odstupem, který mu Arnošt, Janek a hrstka diváků obstarali, nahlédl, jak velice jsou dobré. Možná je Vaculíkův slovník bohatší než slavný slovník bratří Čapků, v živosti si nezadá s Hrabalem, ve vytrvalosti s Demlem. (Po představení jsme si dali v druhém sále polévku a ještě nějaké domácí buchty a nakonec zpívali. Hlavně Ludvík a příjemné, pěkné paní z hudebního spolku, jehož jméno si momentálně nevzpomenu, zato dosvědčím, že Ludvík i na něj byl velmi hrdý.)

  Velikost Ludvíka Vaculíka byla myslím víc vnitřní než navenek. Mnohorozměrná. Setkával se s druhými intenzitou zájmu a silou prožívání.  Dělil se vytrvale o své přemýšlení a pozorování věcí, jako například stav světa a vesmíru, osud rodné země i planety jako živé bytosti. Všechno mu stálo za slovo. Jeho nepřeberný repertoár zájmů a pozornosti zahrnoval čistotu chodníků a všech ostatních věcí veřejných, stejně jako krásu žen a hudbu, jeho zájem byl vždycky i činem: pečoval, zpíval, hrál na housle, miloval, pěstoval celoživotní přátelství. Nejvíc si myslím vážil práce, ať to byla literatura, chov koní nebo sekání dříví. Psal o nich tak, že jsme se všichni jeho stali tak trochu chovateli koňů s panem Josefem, řadě dalších řemesel a umění se přiučili. Ctil věrnost, nikoho neopouštěl a širokou loď své rodiny ukormidloval tak, že nenabrala vodu. Takovým způsobem dovedl být věrný celý život, například paní učitelce Svatoňové. A po svém hlavně paní Madle. Projevoval to odpovědností a konkrétní starostí.

  Všemi těmito vlastnostmi a schopnostmi ztělesňoval archetyp, který silně působil na každého, myslím, že i na ty, kdo kdysi měli v popisu práce být mu nepřáteli. „Tata“? „Patriarcha“? Nevím. Především člověk, který na sobě celý život pracoval, považoval za správné platit za omyly a svým způsobem se i z toho radoval.

   Každé setkání s Ludvíkem bylo důležité a zároveň milé, laskavě přátelské. Každé se dotýkalo něčeho vážného a při každém jsem si zvláštně a šťastně připadala jako doma. Stejně si připadám v jeho psaní.  Otevírám namátkou Český snář nebo kterýsi fejeton a jsem doma pocitem důvěrného srozumění, v pohledu na věci, ve slovech. Taky společenstvím blízkých i méně blízkých.  Zabydluji se v tom prostoru a jsem vděčná, že se tu setkávám s lidmi, které bych bez Ludvíka potkat nemohla. Stvořil svou řečí dům pro paměť, pro duši, pro svědomí, pro to, co přetrvává.  Pro české čtenáře, jestli přetrvají.  Jsou tam také odpovědi na velké existenciální otázky, ale nějakým kouzlem se děje, že je najde jen ten, kdo pořádnou otázku sám položí.

  Psaní je vyšší rozměr Vaculíkova života, jeho způsob transcendence. Všechno mu z psaní vyplývalo a do všeho se jeho psaní vkládalo.  Rozmnožil talenty, jak vybízí známé podobenství.

   Milý Ludvíku, když jsi odcházel, zářila v zenitu planeta umění a krásy Venuše, spolu s bohem kosmické moudrosti Jupiterem, v souhvězdí Raka. Byl jsi benjamínem hvězd a ne jen jako pilný čtenář Hvězdářské ročenky a časopisu Vesmír. Proto ti ze souhvězdí Býka, jež vládne slovu, planulo na cestu také Slunce v konjunkci s bojovníkem Marsem. Na shledanou.

Pavel Kohout