P. Kosatík: Hlavní vaculíkovská otázka

Hlavní vaculíkovská otázka

Pavel Kosatík

(Lidové noviny, 22. července 2006, roč.19, s. 13)

Ludvík Vaculík v dnešním českém veřejném životě je přítomen i není. Jeho jméno zná sice každý, kdo poslední půlstoletí neprožil zcela v mdlobách, zda však něco z Vaculíkova tónu a stylu přešlo lidem do krve, je otázka. „Být jako Vaculík“ pochopitelně neznamená mít stejné názory jako on, ale spíš disponovat podobnou vůlí dobrat se jádra problémů a nebát se je pojmenovat razantně a jasně, nebo dokonce lyricky. Sám Vaculík se víckrát nechal slyšet, že o lidi, kteří se k jeho názorům hlásí, nemívá (po listopadu 1989) nouzi. Sám by však asi stál spíš o invenci a inspiraci než o souhlas - bez ohledu na to, zda by pak takové publikum šlo s ním nebo si vykročilo proti němu.

Větší část jeho biografie svádí k tomu, vnímat ho jako píšícího tribuna lidu, který se vždycky pohybuje politice nablízku, občas dokonce v jejím epicentru. Jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 nebo Dva tisíce slov v roce následujícím se řadí k nejvlivnějším česky psaným textům minulého století. Román Sekyra odvedl v boji s komunismem snad ještě důležitější práci než Kunderův Žert: odhalil podstatu režimu nejenom kultivovaným intelektuálům, ale zejména obyčejným lidem, kteří mu v té době čelili s holýma rukama. Vaculíkova samizdatová i polistopadová publicistika zas později učila, že občan není jenom průsečíkem (špatných) poměrů, ale že ho určuje zásadový životní pocit - a hlavně praxe.

„Všechno se mě týká“

Přestože politika vyplnila velkou část jeho života, Vaculík právě v roce 1968, kdy do ní byl vtažen nejvíc, dal najevo, že jí ve svém životě určil striktní meze: bude mu tématem psaní, nikoli životní náplní. V čase, kdy byl živým symbolem radikalismu pražského jara a kdy ho jedni posílali vládnout do obrozovaného ÚV KSČ a jiní do parlamentu, Vaculík ještě před srpnem z takové doporučované horské dráhy dobrovolně seskočil. Pokud mu s odstupem let rozumíme správně, vstoupil tím do polemiky s tradičně a setrvačně opakovaným názorem, že politika stojí v hierarchii lidských činností výš než kultura - a je tedy vlastně logické, že kdo se propsal na vrchol a zatouží jít dál, udělá nejlíp, když se nechá někam zvolit. Odložíme-li však vlastní fascinaci světem moci, zjistíme pravděpodobně, že nadvláda politiky nad kulturou je jenom jedním z mnoha křivých zrcadel mediálního světa. Opravdu, proč by se měl člověk obdarovaný kreativitou drát mezi mocné? Nejde toho snad v umění vykonat podstatně víc?

Vaculík svůj vstup do politiky v roce 1968 i později (naposledy, pokud je známo, koncem roku 1989) odmítl. Kdyby do politiky vstoupil, vlastně by svoji dosavadní pozici oslabil; takto však mohl čtenářům dál tlumočit svůj koncept sebevědomého občanství. „Neříkejte, že se mě něco netýká, protože všechno se mě týká,“ takto oslovoval mocné nahoře, ale věnoval svá slova především čtenářům - v naději, že si je zapamatují pro svůj život.

Čím se Vaculík jako člověk a autor vymyká českým poměrům? Nabízejí se především tři vlastnosti.

Riskantní poznávání

Za prvé: mnohem víc, než u nás bývá zvykem, je stylistou-násilníkem. V celkem krotkých a konvenčních českých poměrech neskrývá silné emoce: a když cítí, že ho přemáhá třeba vztek, neututlá ho svatouškovsky, ale nechá ho naplno rozkvést, jako luční kvítek. Potom sklízí plody svého riskantního poznávání, o nichž by se, nebýt takové metody pokus/omyl, nejspíš vůbec nedozvěděl. Leccos, co v jeho textech mohlo být názorem, nebo dokonce postojem, pak zůstává v rovině jen pouhého zuřivého pocitu - ale stejnou cestou se do Vaculíkova psaní dostaly i věci tisíckrát cennější než snadné pravdy zformulované někde v teple. Vztek na zločince, schopného vzít jinému bezmyšlenkovitě život, ho dovedl k úvaze, že kdo dokáže život dát, měl by být schopen unést reciproční odpovědnost spojenou s tím, že ho provinilci opět vezme. Obhajoba trestu smrti se zdá v dnešní navenek tak liberální době počínáním zpozdilým; i ten největší liberál by však mohl Vaculíkovi přitakat alespoň v tom, že zrušení trestu smrti v řadě evropských zemí často odráželo nechuť či neschopnost unést principiální odpovědnost za rozhodování o cizích osudech.

Přesvědčený o tom, že na vyvážené psaní jsou zde jiní a že je jich dost, nesnížil se Vaculík nikdy k relativistickému meditování typu „na jedné straně, na druhé straně“ a tak dál. Robustnost jeho tónu může jít občas někomu na nervy -čtenář však aspoň ví, že se nebude muset brodit, jako často, v malichernostech a titěrnostech.

Je velmi pravděpodobné, že Vaculík své kategorické soudy dokonce pálí s vědomím, že opět přestřelí -nebo i s přáním, aby se tak stalo. Vždyť dokonce i my sami víme, jak to se střelcem většinou bývá: pokud mine cíl, nedosáhne mety, kterou si předem stanovil, ale uvidí-li, kam střela dopadla, zjistí, že existují i úplně jiné skutečnosti, o kterých až do té doby nevěděl.

Druhý Vaculíkův klad: je tradicionalistou. Zdá se až zvláštní, že se v českém světě, který prožil všechny divoké peripetie dvacátého století, najde ještě dnes někdo takový, kdo přesvědčivě říká: tradice i u nás existuje.

S komunismem, svým největším životním soupeřem, se Vaculík kdysi dávno rozešel nikoli ve jménu nějaké nové a atraktivnější myšlenky, ale veden při tom naopak do minulosti: ovlivněn poznáním, že komunismus odporuje lidské přirozenosti a mnohagenerační tradici, tak jak si ji odvodil z osobnosti svého otce a prostředí, ze kterého pocházel. Možná že to byl obraz zkreslený a v něčem idealizovaný, jak tomu v rodových mytologiích bývá. Ale nakonec přivedl Vaculíka k poznání, že podstatné není to, co se ohlašuje jako převratné a nové, ale spíš to, co se opakuje - a zároveň připomíná stále znovu.

I svůj vlastní život potom Vaculík nechal prostoupit rituály, jako by se jimi chtěl uchránit chaosu dnešní doby. Ve jménu tradice, nikoli ve jménu nastoupení cesty k něčemu neznámému, potom začal tlačit na pilu změn, v roce 1968 i později. Byly mu dost cizí politická strategie i taktika - ale doufal, že se může opřít o něco trvalejšího: o cestu, kterou ukazují předkové, dokáže-li ji člověk správně rozpoznat.

A třetí klad: Vaculík je nepochybně mužem odvážným, aktivistou. Jeho žena o něm říká: „Když se někde děje něco nesprávného, musí reagovat.“ V tom to je, složitější to není. Takový postoj patřil k výbavě podstatné části Vaculíkovy generace a zakládal nutnou duševní sebeobranu vůči někdejšímu režimu. Bude se však hodit i generacím dnešním: jejich perspektivou pro změnu je, že obrostou majetkem a časem také lhostejností.

Už dnes se těm pár spisovatelům, kteří nepřestávají úplně mluvit do veřejných věcí, doporučuje, aby své nezřízené ambice líp skrývali. Jenže když se tato funkce spisovatelům vezme, přesněji řečeno pokud se jí spisovatelé naivně, dobrovolně a bezmyšlenkovitě vzdají, kdo ji převezme? Snad ombudsman? Policie? Ať zní doporučované odpovědi jakkoli, nedá se přehlédnout, že na místo jednotlivce s jeho vlastním rozumem a city vstupuje instituce - tedy subjekt nekonečně méně přirozený, než je občan-spisovatel.

Má Vaculík i nějaké slabiny? Hlavně snad tu, že nikdy nepřestal být úplně ideologem. Jeho názor na svět neurčuje pozorování a zkušenost, jakkoli je možná přesvědčen o opaku, ale nemilosrdný diktát jeho povahy, který mu zužuje hledí. S Vaculíkovými názory na Ameriku a Američany (třeba) nebude souhlasit skoro nikdo, kdo tam na rozdíl od něj aspoň chvíli pobyl. Je v něm kus pozůstalé optiky Jasné Poljany, jejíž ctihodný obyvatel před sto lety také vynášel soudy o všem, nač byl i nebyl dotázán. Na platnosti věty o tom, že celý svět je ukryt v kapce vody, se tím nic nemění - jak však má pravdu o světě rozpoznat ten, kdo předem ví, co by rád v kapce spatřil?

Slabina druhá - ovšem přiznejme si předem, že mimořádně sporná: Vaculík nenašel ze života východisko (kdo ví, zda nějaké opravdu existuje), dokonce ani v citovém nebo erotickém životě, kde mnozí věří, že by nějaký nouzový východ směrem ke smyslu mohl být. Užasl (a nikdy se z tohoto úžasu zcela nevzpamatoval), když zjistil, že erotika kromě toho, že posílá do světa nové a možná nadějné lidské bytosti, jejich rodičům a zploditelům dává všechno, jenom ne křídla. O Henrym Millerovi, který Vaculíka svým erotickým pokusnictvím trochu připomíná, kdysi napsali: Když muž stárne, zamilovává se spíš než do žen do samotné lásky - té, na jakou si pamatuje. Také Vaculík o svých láskách mnohokrát psal a také on až dodatečně naznačil, že nejspíš pobýval ve světě chimér. Svět erotiky, pro někoho únik z tíže existence, se mu zobrazil jako okov navíc.

A jeho možná chyba třetí a poslední, která úvahu o něm přenáší z minulosti do současnosti: je vždy nespokojený s dobou, ve které žije. To je samozřejmě legitimní, mravně chvalitebný postoj; znamenal však něco úplně jiného před rokem 1989 a po něm. Za komunistů byl nepřítel jasně definován a spojenci vždy nablízku, byť za normalizace jejich počet dramaticky klesal. Na Vaculíkových textech z doby před listopadem (a snad i krátce po něm) je však vidět, s jakou samozřejmostí čerpal posilu z toho, když se mohl při psaní opřít o jistotu jakéhokoli „my“ - a psát pak jeho jménem. Nic podobného dnes nejde. Každý se zdá sám, a už nic víc. A mnohé nasvědčuje tomu, že Vaculík se s tímto vynuceným odchodem do autorského privátna nikdy úplně nesmířil. Dál by, kdyby to bylo na něm, mluvil radši ke všem, a nikoli z duše do duše.

Dnešní česká otázka

Problémem dnešní české společnosti je, že neumí definovat svůj zájem. Často se zdá, že ho dokonce vůbec nehledá. V důsledku by to znamenalo, že sice žijeme všichni vedle sebe, nikoli však spolu: nacházíme se zde všichni pohromadě bez opravdového důvodu.

Na základní otázku dnešní české společnosti, zda obnovovat rozvrácenou národní jednotu, nebo tuto etapu prostě přeskočit a snažit se rovnou o něco nového a integračního, Vaculík nedává konkrétní odpověď. Trvá však na tom, že odpověď může dát především ten, kdo se nejprve vrátí k minulému a zároveň věčnému, takže i v dnešní době (neznatelně) přítomnému. Ale protože má Vaculík zároveň, jak je známo, na všechno nikoli jeden, ale dva stejně silné a rozdílné názory, dodává: Nevěřím, že by dnešní společnost v sobě sebrala dost odvahy a síly, aby hlas tradice dovedla rozpoznat.

Souhlasit s některými Vaculíkovými myšlenkami je těžké - to však znamená jen to, že jeho mínění není konvenční. Daleko spíš se dá říci, že kdyby se parametry jeho vizí ve skutečném světě naplnily, kdybychom se mu víc podobali v odvaze i vůli dobrat se kořene věci, žilo by se nám všem lépe.

Společnost se neudržuje myšlenkami špičkových intelektuálů, ale tím, nakolik jejich duch účinkuje v obecné kolektivní praxi. Mudrci ukazují cestu, ale to, zda po ní lidé nakonec půjdou, určuje nálada, která panuje v popkultuře. Je rozdíl, zpívá-li o lásce Jiří Suchý, anebo Michal David. Hlavní vaculíkovská otázka v čase jeho osmdesátin tedy patrně stojí takto: Nebylo by dobré dostat z něho do krve podstatně víc?