Tvorba

Jen dva tisíce slov

Michael Borovička

(Mladý svět, č. 33/1999, s. 50-51)

Ta výzva vyvolala v celé společnosti nebývalé vzrušení snad i proto, že ji uveřejnily současně tři deníky a jeden týdeník. Jmenovala se "Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem" a 27. června 1968 bylo možné si ji přečíst v Práci, Zemědělských novinách, Mladé frontě a Literárních listech. Ještě téhož dne k ní předsednictvo ÚV KSČ zaujalo odmítavý postoj. Následujícího dne se připojila i vláda a Národní fronta. Josef Smrkovský, který rozhodně nepatřil ke "konzervativcům" ve vedení strany, otiskl 5. července v Rudém právu článek symbolicky nazvaný "Jeden tisíc slov", v němž výzvu označil za "politický romantismus".

Měl pravdu, nebo přeháněl? Z hlediska vysoce postaveného komunisty, který navíc v té době stále silněni cítil blízkost nemilosrdného bratrského obětí Sovětského svazu a jeho spojenců, byly rozhodně obavy oprávněné. Manifest totiž vybízel k rozvoji lidového hnutí, které by podpořilo demokratizační proces v zemi. I mnoha reformním komunistům mohla znít velmi nepříjemně následující slova: "Od začátku roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně... Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po dvacet let žít jakýmsi politickým životem... Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitost k záchraně své i národní cti."

Bez komunistů to nejde

Na druhé straně však manifest odporoval názorům, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nejen nespravedlivé, ale také nerozumné, protože mají vybudované organizace, v nichž je třeba podpořit progresivní křídlo. Koneckonců, komunisté mají dosud v rukou "všechny páky a tlačítka". Manifest varoval před netrpělivostí, která se lidí zmocňovala. Novým lidem je třeba popřát čas k práci. Od centrálních politických orgánů sice není možné očekávat víc, ale je třeba usilovat o změny v okresech a obcích. Konzervativce či lidi zkompromitované je nutné přimět k odchodu, avšak pouze slušnými způsoby. Okresní noviny je třeba z "úřední trouby" proměnit v tribunu všech kladných politických sil". Na adresu Slováků výzva "Dva tisíce slov" poznamenala, že federativní uspořádání státu je jen jedno z demokratizačních opatření, které nemusí ještě automaticky přinést Slovensku lepší život.

Dokument svým obsahem a požadavky nepřekračoval úroveň tehdejší publicistiky, co však reformní vedení KSČ tak vyděsilo, byly asi vnější okolnosti.

Dnes nám manifest "Dva tisíce slov" připadá jako velmi krotké čtení. Vášně tehdy spíše tlumil, byl to politicky chytrý text. Na politiky však mocně zapůsobil především tím, že se v jeden den objevil hned ve čtverých novinách, což byl trik, který se dosud dařil pouze straně. A byl formulován jako výzva.

Reformním komunistům ve vedení KSČ manifest "Dva tisíce slov" zkomplikoval život v nejnevhodnější dobu. Musel čelit nejen "staré gardě" kolem Indry, Biåaka, Koldera a dalších, ale především tlaku ze zahraničí. Už zhruba od května 1968 se i v komentářích západního tisku začaly objevovat obavy, že Sovětský svaz a většina ostatních členů Varšavské smlouvy by mohly za určitých okolností proti reformnímu procesu v Československu použít vojenské síly. V době, kdy "Dva tisíce slov" vyšly, se konalo na území Československa společné velitelsko-štábní cvičení Varšavské smlouvy. Průtahy s odchodem cizích jednotek po jeho skončení byly přímým nátlakem na čs. vedení.

Socialismus v ohrožení?

Představitelé reformního vedení se ustavičně snažili konzervativce v Moskvě, Varšavě, Berlíně, Budapešti či Sofii přesvědčit, že socialismus v Československu ohrožen není a "kontrarevoluce" opravdu nehrozí, ale bylo to marné. Jejich obavy, že se situace československým komunistům vymkne z ruky, však nebyly tak docela bezpředmětné. Po květnovém plénu ÚV KSČ dění v zemi strhlo i ty, kteří se zatím na "obrodný proces" dívali skepticky. Postupně vycházely na denní světlo krvavé zločiny komunistického režimu v 50. letech a byly nazývány pravými jmény. Činnost obnovily "buržoazní" mládežnické organizace Junák a Sokol. Vznikly i nezávislé organizace, které se stávaly nesmělým zárodkem pluralitní demokracie, jako byl Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub 231, který sdružoval bývalé politické vězně. Na stránkách novin se diskutovalo o možnosti založení další politické strany, která by mohla být i opoziční. Cenzura nefungovala a novináři se těšili naprosté svobodě tisku. Také církve si oddechly, jejich sevření komunistickým státem polevilo. Lidé začali svobodněji cestovat do "kapitalistické" ciziny.

Za této situace se nelze divit, že manifest "Dva tisíce slov" posloužil Sovětům jako jeden z důkazů o existenci "protisocialistických sil" v ČSR. Moskva nereagovala hned, ale až se zpožděním. Desátého července označila Litěraturnaja gazeta manifest za platformu kontrarevoluce a následujícího dne jej Pravda charakterizovala jako útok proti socialistickým základům Československa.

Manifest a jeho tvůrce

"Dva tisíce slov" byly manifestem dějinného významu, o to pozoruhodnější jsou až komické okolnosti, za nichž vlastně vznikal. Spisovatel Ludvík Vaculík, který manifest na žádost skupiny vědeckých pracovníků napsal, se k nim přiznává v Literárních listech z 11. července 1968 v Omluvě o 992 slovech, v níž vysvětluje, proč mu vypadla část textu týkající se Slovenska. 

Vaculík psal výzvu osm dní, vždycky když přišel z práce. Mohl psát, teprve když všichni šli spát, protože Vaculíkovi, jak se sám přiznává, měli "blbý byt". Nešlo mu to rychleji i proto, že nebylo klidu ani v noci, neboť na ulici vyměňovali tramvajové koleje. Termín nestihl. Skupina vědeckých pracovníků, která ho požádala o zformulování výzvy, si musela počkat. Na schůzku, kam měl přinést návrh textu, se přišel jen omluvit. Původně chtěl mít slov tisíc, ale to nestačilo, do toho rozsahu se nevešel, a tak chtěl text zaokrouhlit na rovné dva tisíce.

Iniciátoři také uvažovali, koho poprosí o podpis pod výzvu. Vaculík navrhoval Yvonnu Přenosilovou, protože prý se mu od ní líbila píseň Už to nejde dál. A také Josefa Smrkovského, na což kdosi namítl, že to by byla tragédie. Také se pokoušeli získat ministra kultury Miroslava Galušku, kterého ale nesehnali. Pak si ale řekli: "Buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat."

Když byl text hotový, potřeboval Vaculík vědět, kolik má vlastně slov. Byl v jednom kole, neměl čas, a tak požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou v textu udělal tužkou čárku. Když pak Vaculík namátkou překontroloval jednu stovku, zjistil, že je v ní o sedm slov navíc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila. "Synovi jsem ostře pravil," napsal v Literárních listech 11. července 1968, "že to je typické pro jejich generaci, ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději na příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubky, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal."

Druhý den jej prof. Brod žádal, aby ještě něco doplnil. Vaculík však měl naopak krátit. V hluku a zmatku redakce to udělal. Tak vznikla konečná podoba manifestu "Dva tisíce slov".

Podepsala jej řada osobností vědeckého života v čele s prof. MUDr. Janem Brodem, DrSc., ale i populární osobnosti, jako byli Jiří Hanzelka, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Vojta či manželé Zátopkovi. Později se k nim přidalo mnoho dalších.

Ludvík Vaculík v manifestu vtipně o tehdejší době napsal: "Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději." Netušil tehdy, že za necelé dva měsíce ona naděje definitivně zemře a nová se objeví až za jednadvacet let.

Omluva o 992 slovech

Ludvík Vaculík

(Literární listy, č. 20/ 1968, 11. 7. 1968)

A jestliže uslyšíme nespravedlivé výčitky, velkoryse je přejděme -- a doma o nich znovu přemýšlejme. Své spravedlivé výčitky si ponechme pro sebe. V tomto čase sporů vracejme řeč na to, co je nám společné a v čem se můžeme se Slováky shodnout.

Tedy těchto jedenačtyřicet slov jsem už věru mohl přidat! Však jsem je tam původně měl. Ale pak jsem je musel vyškrtnout pod tlakem okolností, které se pokusím vylíčit. Prosím předsednictvo ÚV KSS, aby moje vysvětlení považovalo za omluvu, kterou musí odmítnout.

Totiž bylo to tak. Já jsem "Dva tisíce slov" psal osm dní, vždycky když jsem přišel z práce. Píšu pomalu, protože mockrát přepisuju, a můžu psát, až když všichni u nás jdou spát, protože máme blbý byt. V těch dnech však nebylo klidu ani v noci, protože v naší ulici vyměňovali koleje. To mi každý dosvědčí. Když jsem zavřel okno, bylo zas moc vedro. Na schůzku s vědci, kam jsem měl přinést už návrh textu, jsem se přišel jenom omluvit. Až k dalšímu termínu jsem měl text pohromadě, ovšem nevěděl jsem, kolik těch slov je. Chtěl jsem jich mít dva tisíce, když do jednoho tisíce jsem se nevešel, až to bylo mým původním úmyslem. Na schůzce jsem dostal množství připomínek, jimž jsem přes neděli podle možnosti vyhověl. Na téže schůzce jsme se dohodli, koho požádáme o podpis. Já jsem navrhl kromě jiných také Přenosilovou, protože se mi od ní líbí píseň "Už to nejde dál", a taky Smrkovského, na což však někdo namítl, že to by byla tragédie. Taky jsme pomýšleli získat ministra Galušku, což jsem měl na starosti já, ale nevykonal jsem to, protože z naší redakce se téměř nedá telefonovat. Když jsem se dovolal, zas tam nebyl Galuška, tak jsem mu aspoň nechal vzkaz, jestli bych mohl zavolat večer. Večer jsem však na to úplně zapomněl, kamsi jsme se ženou šli a Galuška volal sám. Ten, s kým u nás mluvil byl však náš desetiletý syn Jan, který mi až ráno řekl: "Tato, a máš volat jakéhosi Galušku." Když jsem volal na ministerstvo, Galuška tam nebyl. Taky jsme chtěli mít podpis Matušky, Kvašňáka a Kriegla. Matuška odjel, Kvašňák nebyl k sehnání a od Krigla jsme upustili, protože někdo správně poznamenal, že ten by z toho mohl mít průser. Tím odpadl i Borůvka a vůbec celé pokrokové křídlo, protože jsme si řekli: buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat. 

Po nikom se nechtělo, aby podpisoval něco naslepo. Možné však je, že někteří četli jen letmo, nebo ho četli celkem až po Kodajovi, jelikož nám věřili. Někteří vyslovovali jednotlivé námitky, jenže každý jinou; nebylo možno s každou z nich znovu obcházet všechny podepsané.

Ale nyní ještě k práci na textu. Když byl hotov a projednán, dodatečně a bez ničí připomínky jsem vepsal ony tři věty, které jste četli na začátku této omluvy. Teď bylo konečně možno slova definitivně spočítat. Potřeboval jsem však nutně pracovat na "obrodném procesu v Semilech", proto jsem požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou udělal značku. Když je spočítal, nechal je tam ležet a kamsi šel. Namátkou jsem překontroloval jednu stovku: bylo v ní o sedm slov víc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila! To mě rozzuřilo a spíš roztrpčilo. Připadalo mi, že jsem na všechno sám. Stranické konference přede dveřmi. Začal jsem počítat úplně od začátku a čekal jsem, až se syn vrátí. Když přišel, tak místo aby pokračoval v přepočítávání, kde jsem přestal, začal se hádat a schválně přepočítával po mně všecko od začátku. Žádnou chybu ovšem nenašel, přestože já jsem každou stovku kontroloval nejmíň třikrát. Přiznávám, snad jsem v této chvíli přecenil tuto stránku věci. Byl jsem také velice nervózní, protože co chvíli někdo telefonoval a žádal mě, abych napsal o křivdě, která se mu stala. Řekl jsem, že teď nemůžu. Synovi jsem ostře pravil, že je to typické pro jejich generaci: ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději v příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubku, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal. 

Druhý den jsem vzal slova do redakce. Pořád jich bylo 2032. Ještě telefonoval prof. Brod a tlumočil mi shodnou připomínku několika nekomunistů: mělo být výrazněji řečeno, že i oni chtějí, aby příští výbor komunistické strany byl lepší. To vyžadovalo slova navíc, a já měl naopak škrtat. Musím podotknout, že v naší redakci se také nedá pracovat. V hluku, zmatku a neustálém vyrušování jsem musel nahonem zredukovat počet slov. Vyškrtl jsem ovšem napřed ony tři věty, neboť ty nikdo ze signatářů ani nečetl.

Teď když je čtu, stejně nevím, jestli by byly předešly slovenskému roztrpčení. Jejich účelem bylo vyzvat český rozum k soudnosti, s níž se lépe projednají naše společné starosti. Věcně však nepřidávaly nic k tomu, co jsme řekli: "Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Režim -- v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť -- se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".

I po promyšlení stanoviska ÚV KSS nemám na tom já osobně co měnit. Myslím si opravdu, že první naší společnou věcí vedle federalizace je dosáhnout odchodu takových funkcionářů, jací utvořili v republice režim, v němž se všecko rozumné, tedy i federalizace, zdrželo o dvacet roků. Mezi námi a Slováky není nic, co by nešlo rozumně dohodnout, předpokladem však je, že se zbavíme lidí, kteří brání rozumu pracovat. Snažili jsme se říci, že se jich musíme zbavovat metodami radikálního nenásilí, které nevybočí z mezí zákona.

Bratři Slováci! Až to budete podle své potřeby a jen ze své vůle dělat, prosím, či byste to mohli zařídit tak, aby to zas nebylo na mě.

Rozhovor se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem

Moderátor (Jan Pokorný, Jana Klusáková):
Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Začalo pondělní Radiofórum. Od mikrofonu přejí dobrý poslech Jana Klusáková a Jan Pokorný.

Moderátor 2:
Naším hostem je dnes spisovatel Ludvík Vaculík. Dobré odpoledne.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Dobrý den.

Moderátor 2:
Když před 56 lety skončila válka, bylo vám 19 roků. Vzpomenete si, co jste dělal právě 7. května 1945 v 5 hodin odpoledne?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To si nevzpomenu, ale když si něco vymyslím, tak to bude stejně pravda, jako kdybych si vzpomněl.

Moderátor 2:
Tak si vymýšlejte trochu.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
My Moraváci jsme koncem války byli poslaní od firmy Baťa domů, protože se blížila fronta. Chlapci, kdo chcete domů, jděte domů. Tak jsem asi 26. dubna přijal naprosto posledním vlakem do Broumova a teď jsme čekali. Rádio jsme neměli a čekali jsme co bude. Nás Rumuni osvobodili 1. května a od tý doby jsme se dozvídali jenom od lidí, kteří měli rádio, co se děje dál. Já jsem si dělal starost s tím, že jsem pořád nevěděl, když přišli ti Rumuni a odešli, a za nima šli na takových vozech s takovýma malýma koníčkama takoví vojáci první světové války, tak jsem si pořád dělal starost, kdy konečně půjdou tanky a taková ta nějaká větší děla, proto jsem tomu pořád nevěřil. No, ale mezitím už běžela taková politická obroda. Sokolové mluvili a mluvily různé organizace. Hned se ustavily tam organizace. A když potom bylo konečně toho devátého, dozvěděli jsme se, že je mír, tak se konala taková čestná salva. Ti sovětští vojáci byli nastoupeni a vystřelili čestnou salvu. Mě na tom velmi překvapilo, že nevystřelili najednou. Ale vzhledem k jejich takovému stavu a únavě jsem to chápal. Věděl jsem, že začíná jakýsi nový život. A možná mi to nebudou všichni věřit, nejvíc jsem se staral, kdy se budu moci vrátit do Zlína do ševcáren a pracovat. To jsem považoval jako záruku toho, že už bude normální doba. A jinak se chodilo dělat tak zvaně pořádek do německých baráků, protože tam byly během války vystavěny německé domy, které byly vzorem architektury venkovské.

Moderátor 2:
A to mluvíme o Zlíně?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To mluvíme o Broumově. A někteří takoví lidi, takoví horší Češi nebo Moraváci tam chodili krást, ale jiní tam chodili dělat pořádek. Já jsem taky šel jednou do těch německých domů dělat pořádek. Prohlížel jsem si knihy. Oni měli hodně knih. Prostě jsem si prohlížel, co mají asi tak v těch stolkách a tam jsem uviděl jednu věc, o které jsem předtím jenom slyšel a styděl jsem se úplně, že to vidím. A to byly úplně první prezervativy, které jsem viděl. A taky jsem tam uviděl knihu německy psanou Knut Hamsun Viktoria. To je taková jedna povídka. Já jsem to otevřel a žasl jsem, že skoro tomu rozumím. A tehdy jsem se rozhodl. Němci jsou pryč, naučíš se sám dobrovolně německy. Začal jsem číst tu Viktoriu.

Moderátor 2:
A ty Němci se do těch domů, kde jste dělali pořádek, už se tam nevrátili?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, nevrátili, protože definitivně odešli.

Moderátor 2:
A co tam v tom pořádku pak bylo dál?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale, tak skutečně existovala nějaká občanská stráž, že se to nesmělo ničit a tak. Bylo to zavřené, hlídané. Ty domy pak byly přidělené, byly normálně přidělené tamějším lidem.

Moderátor 2:
Vy sice říkáte, že jste neměli rádio, ale dozvěděli jste se, že je v Praze povstání?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, jistě. To se říkalo.

Moderátor 2:
A Praha volala o pomoc. Neměl jste trhání se sem vydat?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne. Za prvé všechno se tam o těch několika rádiích, která tam byla, jsme to dozvídali. A krom toho, já jsem chodil poslouchat rádio k paní učitelce. Ale to šli pomáhat odtud do Prahy. No, představoval jsem si to jako jakési větší boje, nežli pak se ukázalo, že to byly. Ale tím nechci tvrdit, že byly o to méně hroznější.

Moderátor 1:
A když jste šel, pane Vaculíku, před chvílí ulicemi hlavního města sem do budovy Českého rozhlasu na Vinohradské 12, viděl jste vlajkovou výzdobu na počest výročí konce války?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Viděl jsem asi tři československé vlajky na nějakých budovách.

Moderátor 1:
České.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
České vlajky, ano.

Moderátor 1:
Je to hodně nebo málo, nebo je to jedno?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To je skoro nic

Moderátor 1:
Proč to tak je?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Je to ubohost a je to plod komunistické výchovy.

Moderátor 2:
Už se to nemusí.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, už se to nemusí, ano. Lidi ještě nepochopili, že můžou dělat, co nemusí, ano. My v Dobřichovicích jsme vztyčili stožár a na každý státní svátek, ale i na náš svátek nějaký významný v rodině, vztyčujeme českou vlajku.

Moderátor 2:
I na narozeniny?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Na narozeniny ne. Když nás navštívil syn Martin z Francie, tak tam byla vlajka.

Moderátor 1:
Jiří Franěk v komentáři dnešního Práva poznamenává, že české vlajky najdeme na úřední příkaz jen na úřadech, protože, cituju: "České vlastenectví od jisté doby nosí brusle." Mrzí vás to?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne, mně jsou brusle lhostejné.

Moderátor 1:
I hokejisti?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Podívejte, kdyby bylo vše normální a okolo toho se nedělaly takové veliké to, tak by mě to asi zajímalo víc. Já nemám zdravou reakci. Já, když něco je jako moc, tak to já radši ne a tak. Já se rád dozvím, že jsme s Italama těsně vyhráli 11:0, ale dívat se na to nemusím.

Moderátor 1:
Takže nejste hrdý na český hokej?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Nejsem, protože je to jenom na hokeji.

Moderátor 2:
V roce 2003 bychom měli pořádat MS v ledním hokeji. Protože se rozhodující subjekty nedokážou dohodnout, dosud se neví, zda by se stihla postavit nová sportovní hala. A zdá se, že budeme muset poprosit Finsko, aby si s námi prohodilo termín konání MS.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale mně to je jedno.

Moderátor 2:
To vás nezajímá?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Mně to je jedno. Já myslím, že je správné, tady víc cením toho, že se uzná, že na něco nemáme, tak to teda nemáme se tam hrabat. To se mně zdá být takové správné.

Moderátor 1:
Já bych se zase vrátil o několik desetiletí zpátky. Základní vojenskou službu jste nastoupil v roce 1951. Tehdy vám bylo už 25 let. Proč tak pozdě?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Byl jsem ženatý a měli jsme jedno děcko. Protože jsem měl odklad studijní, protože jsem chodil na vysokou školu a tehdy neexistovaly žádné úlevy. Nakonec jste na tu vojnu prostě musel.

Moderátor 2:
A jaké to tehdy na vojně bylo? Tvrdé?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Na vojně to bylo tvrdé, avšak, řekl bych, spravedlivé a slušné. Vůbec jsem se tam nikdy nesetkal s něčím, o čem se mluví na vojně dneska.

Moderátor 2:
Šikana.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To neexistovalo. Já jsem měl zvláštní štěstí, ačkoli jsem teda rukoval z Prahy, tak jsem byl v takové té kartotéce, že to bylo podle místa narození, takže jsem se ocitl potom na vojně s klukama ze Slovácka a z Valašska, a to byla rázem parta. My jsme byli ten útvar. A ne ten úředník, který měla štáb divize jaksi ve svých papírech. Já jsem rád, že mám možnost to povědět trošku veřejně. Tehdy druhý rok platily tak zvané Čepičkovy nové řády. A ony se braly tehdy velice vážně. Podle těchto řádů voják byl občan ve zbrani a jeho důstojnost a čest nesměla být nijak ponižována. Ten režim byl strašně přísný. Neexistoval žádný nárok na nějaké volno, dovolenku, vycházku. O každý krok z kasáren se muselo žádat. Ale byla tam taková zvláštní spravedlivost v tom. Samozřejmě rozkazy se musely plnit, ale přitom ti velitelé byli členy buď svazácké organizace, nebo stranické organizace, a tam si byli s náma rovni. A to, co jste museli jako podřízený voják, když přišla stranická schůze, tak najednou vojín Matyáš říkal, ale soudruhu Pazdero, nezdálo se vám, že to byla blbost, však bylo takové bahno, však jsme se tam stejně nedostali a tak. Představte si, takhle to.

Moderátor 2:
To říkal veliteli.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, to se doopravdy, na to se doopravdy jako hrálo. To nám mazáci vyprávěli, že ještě než byly ty nové řády, takže když se našel nějaký vajgl, tak vzala se deka, ten vajgl se dal na deku a čtyři vojáci ten vajgl museli vynést. To už neexistovalo.

Moderátor 1:
Hezky na to vzpomínáte, ale kdyby to bylo bývalo nutné tenkrát, šla by ta parta z Valašska, ze Slovácka, z Prahy bránit vlast?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já si myslím, že by záleželo na tom, jak by se to bylo tehdy podalo, a jak by to skutečně vypadalo. On na to nikdo nevěřil.

Moderátor 2:
A, pane Vaculíku, naučil jste se tam něco užitečného?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Velmi užitečnou věc jsem se naučil. Naučil jsem se především vyjít za podmínek, které byly pro mě naprosto nepřijatelné. Taková ta omezenost toho života. Naučit se chránit svoje soukromí. Vytřídit si lidi. Víte, být dobrý voják a zároveň být co nejsvobodnější. A hlavně kamarádství. Protože vojna vás dá dohromady s lidmi, s kterými byste v civilu vůbec nepřišli do styku, nebo byste se jim vyhnuli. První událost nějaká by vás rozpojila. A tam se najednou odehrával jakýsi chemicko-psychologický proces, že se hledala jakási střední čest přijatelná, střední kázeň přijatelná. A my jsme ovládli naše velitele tak, že oni skutečně ve všem, v čem mohli, nám vyhověli. Že my jsme s chutí pochodovali přes ten Horšovský Týn, zpívali. Prostě byla to parta. Ona to byla taková, možná se takhle vychovávalo v Sokole a ve Skautu.

Moderátor 1:
Dneska mladí lidé, když mají jít na vojnu, tak usilují spíš o modrou knížku, nebo aby šli na tak zvanou civilku. Vaši dnes už dospělí synové si odbývali tu vojnu někdy v 60. letech. V období politicky rozděleného světa.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, tak nejstarší syn Martin, který se ocitl bez vlastní viny a proti své vůli v emigraci, byl za nedovolené opuštění republiky odsouzen k 9 měsícům vězení. Pak byl samozřejmě rehabilitován po 90. roce. Syn nejmladší Jan, ten pro vážnou srdeční nedostatečnost a pro své velice silné brýle, ten dostal bez svého nějakého usilování dostal modrou knížku.

Moderátor 2:
A Ondřej?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ten si to teda odskákal naplno. Ten za prvé, ten se ocitl v útvaru takovém, nebyl to trestný útvar, ale byl tam skutečně v takovém trestném postavení. Proti němu ti estébáci organizovali na vojně různé intriky. A dokonce mně velice pozdě, až nedávno, tedy desetiletí po své vojně vyprávěl hrůznou příhodu. A já jsem mu říkal, že by to měl napsat. Tam došlo dokonce k takovému pokusu ty lidi politicky nežádoucí nějak se jich přímo tělesně zbavit. Ale to nechávám jemu.

Moderátor 2:
Vašemu nejmladšímu synovi Jožinovi bylo 13. A jak to vypadá, pokud nebude chtít být vojákem z povolání, tak ten na vojnu nebude muset.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale on rád půjde na vojnu, když ho dají k těm počítačům a něco takového.

Moderátor 1:
Když bude profesionální armáda, to by musel být profesionálním vojákem.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já si o vojně myslím to, že jestliže vojna bude zrušena, tak je to to, co jsme všichni chtěli. A je to jeden z mála zřetelných kladů členství v té EU a v tom NATO. Přesto si ale myslím, že by vyspělá demokratická společnost měla pro své občany mít nějaké povinnosti a žádat to od nich. A že by pro ty kluky, ne vojna, což je nesmyslná služba, ale nějaká smysluplná povinnost by pro ně, pro všechny měla být vymyšlena.

Moderátor 2:
A například co?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Co? Jako například, aby byli zdraví, aby cvičili, aby každý něco dělal, aby každý byl něčím vyučený, aby něco uměl prostě. Aby třeba chodili na nějaký takový kondiční nějaké podniky, akce. Zkrátka byl bych pro takovou trošku sparťanskou podobu demokracie.

Moderátor 1:
To záleží možná na rodičích, když budou chtít, nechť mají dítě sparťansky vychované.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, jistě. Ale když rodiče jsou takoví změkčilí a vůbec pro své děti nedovolí povinnost. Dneska rodiče nedovolí nikomu pro své děti povinnost.

Moderátor 2:
A vy toho nejmladšího vychováváte sparťansky?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já nemám k tomu tu možnost sparťansky ho vychovávat, ale jsem na něho náročný. Nepodporuju žádnou jeho rozmazlenost a vedu s ním upřímné rozhovory a vyjasňuju mu jeho. Já mu říká, Jožine, to všechno tě čeká, já už to nestihnu. Já žasnu nad tím. On velice čte. On říká, no, tak atmosféra naše, já se toho nedožiju, ta se zhroutí do dvaceti let. To už nebudeme mít co dýchat. To ani nemá cenu dneska zachraňovat a obracet, protože ten proces je nevratný.

Moderátor 2:
Říká to děcko?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, ano. Já žasnu nad tím, jak pesimistický pohled děti tohoto režimu a této dnešní kultury mají. A já mu říkám, ale ty to všechno musíš, to všechno, co se ti nelíbí, to všechno bude tvůj úkol.

Moderátor 1:
Jsme členským státem NATO, nikoliv zatím ještě EU. Ministry obrany v zemích aliance jsou výhradně civilisté. Náš nový ministr obrany Jaroslav Tvrdík byl ještě nedávno důstojníkem. Vadí vám to jako občanovi?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Mně to je jedno. Já si myslím, že to je takový nesmysl. Záleží na tom, jaký je to člověk. A co kdyby řekli, že to nemůže být bývalý krejčí?

Moderátor 1:
Hlavní vyjednavač EU Pavel Telička dnes v Radiožurnálu řekl, že představitelé EU se zřejmě nakonec shodnou na sedmiletém přechodném období, kdy by se lidé z nových členských zemích nesměli volně ucházet o pracovní místa v zemích EU. Vadí vám to?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Vadí mně to. Ano, je to celé nesmysl. Je to založené na tom, že ti Češi a Poláci by tam představovali tak zvanou levnou pracovní sílu. Ať jim platí stejně jako Němcům a bude to v pořádku.

Moderátor 1:
Těšíte se až tam budeme?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Netěším. Já jsem zatím, zatím bych hlasoval proti.

Moderátor 2:
Proč?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Protože se to zatím jeví jako organizace pro uvolnění trhu, výroby, peněz a transportu. Vůbec to nesplňuje žádný z našich lepších představ o tom, jak má vypadat život v míru, život zajištěný nějak, kdy člověk má všechno, co nutně k životu potřebuje. Ale každý taky musí na tom nějak pracovat. Především aby každý měl práci. Ta Evropa vůbec není sestrojená tak, aby každý měl možnost pracovat. Ta je sestrojená tak, že čím dál méně lidí bude muset živit čím dál víc všelijakých kriplů, lajdáků a darebáků.

Moderátor 1:
To přechodné období, o kterém jsme mluvili, požadují hlavně naši sousedi Německo a Rakousko. Chápete jejich pohnutky? Dokážete se do toho vžít?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já se dokonce dovedu vžít do toho, že nás vůbec nechtějí. Víte, já si myslím, že není čas jít do té EU. Víte proč? Protože je to spojeno s příliš velikým počtem musů. Mně to připomíná kolektivizaci zemědělství v těch 50. letech. Já si myslím, že by to vplynutí mělo být tím tempem a těmi formami, jak se kulturně, ekonomicky a psychologicky k tomu dozrává. Prostě najednou jsme tam.

Moderátor 2:
Jako my, až dozrajeme?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
I ta celá Evropa.

Moderátor 1:
Není taky, pane Vaculíku, trochu problém v tom, že nikdo z tak zvané politické elity občanům pořádně nevysvětlil, co je pro a co je proti?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To je taky pravda. Ale až jim to pořádně vysvětlí, já si myslím, že to bude tím horší.

Moderátor 1:
Protože už je pozdě. Podle průzkumu agentury STEM se zlepšil náš vztah k cizincům obecně, k Němcům zejména. Vidíte to taky tak, kdyby za vámi přišli lidé ze STEMu?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Tady já nevidím žádný rozdíl. Za prvé mně se zdá být nedůvěra k cizincům zcela přirozené. A to, čemu nadávají xenofobie, to prostě je normální. Normální jednání člověka, který vidí neznámé a nové lidi, a počká si, co jsou to zač.

Moderátor 2:
Jak dlouho bude čekat?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Jak dlouho bude čekat? No, dokud se nedočká nějakých závěrů z jejich chování. Já si myslím, že se to zveličuje ta xenofobie, že to ani není xenofobie.

Moderátor 2:
A když v Olomouci jde po ulici snědý student a dostane přes ústa jenom proto, že má jinou barvu pleti, tak.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To není xenofobie. To je nedostatek patřičné reakce potom. Měli okamžitě zflákat toho násilníka, zavřít ho prostě. Je to nedostatek výchovy. Prosím vás, a Landovský nebyl žádný cizinec v Bratislavě.

Moderátor 2:
A dostal taky. Protože špatně couval, jak sám přiznal.

Moderátor 1:
Takže rada zní? Dobře couvejte.

Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Živé telefonáty, které teď budeme vysílat, nejsou redigovány a vyjadřují osobní názory posluchačů.

Moderátor 2:
Své dotazy volejte na dvě telefonní čísla 02-21552155 a 02-21552255. A dovolali se první dva, takže prosím.

Posluchač:
Dobrý den. Já bych rád pozdravil mistra, protože se sluší takto pana Vaculíka oslovit. A chtěl mu říct, že si ho vážím minimálně kvůli třem věcem, na které si teď okamžitě vzpomínám. A to je 2000 slov.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ale, už s tím přestaňte.

Posluchač:
Nemůžu s tím přestat. Pak za to, jak se postavil ve věci Česká televize, věc veřejná.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To se nám nepodařilo. To trvá furt tam.

Posluchač:
A proto vám chci položit dotaz, co si myslíte o dalším vývoji, a co bychom my, obyčejní občané, a co by zvlášť žurnalisté měli dělat? A pak vám chci, pane Vaculíku, ještě říci, že před vámi smekám kvůli tomu, že jste kdysi řekl, předpokládám, že to je tak, jak si vzpomínám matně, že jako bývalý komunista si netroufáte a nechcete vstupovat do politiky. Za to si vás vážím velice, protože chci říct, že znám jednoho spolupracovníka bývalého, který odmítl jít mlátit studenty jako milicionář, a já si ho za to vážím taky dosud. A proto znova se ptám. Já si myslím, že svoboda slova, projevu je velice důležitá. Co bychom my, občané a co by žurnalisté měli dělat, protože se mi to vůbec nelíbí? Ten vývoj dobrý není a bojím se toho.

Moderátor 2:
Děkujeme a poprosíme druhého posluchače. Prosím.

Posluchač:
Dobrý večer. Zdravím pana Vaculíka a souhlasím s ním v těch podstatných věcech co říkal. Tam to o tom hokeji to si myslím, že když mistrovství, tak vždyť je tady dost hokejových hal a takových dosavadních, tak není potřeba to jako za každou cenu stavět. K té EU to říkal správně, ale já bych ještě k tomu dodal. Co říká tomu, že dosud teda nikdo nejednal s EU o těch měnových kurzech? Kdy tam jako naši ekonomové dokonce z Akademie věd to zdůvodňujou, že ten kurz je reálný. A zdůvodňujou to produktivitou práce, kterou však vypočítávají na základě těch tak zvaných převoditelných kurzů. Takže to je začarovaný kruh. A zatím se teda nikdo k tomu nevyjádřil, protože prostě musí se k tomu přece, to najednou budeme tam. Děkuji.

Moderátor 2:
Děkujeme a poprosíme dalšího posluchače. Prosím.

Posluchač:
Dobrý den. Tady je Kateřina Bachová. Já jsem chtěla jenom pana Vaculíka pozdravit. Nemám na něj žádnej dotaz. Chtěla jsem mu vzkázat, že se vším co řekl, do puntíku souhlasím, že mi mluvil z duše, že moc ráda čtu jeho slova v "lidovkách". Jen bych si přála, aby jich bylo víc. Taky bych mu chtěla popřát, aby byl hodně dlouho zdráv, a aby se mu hodně dlouho líbily holky. Na shledanou.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, to je první rozumné slovo, na které mám co říct. Já dostávám otázky, na které já nemám odpověď jinou, než to, co si myslí lidi.

Moderátor 2:
Čtvrtý telefonát. Prosím.

Posluchač:
Dobrý den. Já bych jenom chtěla říci k té vojenské službě, jak jste tam o tom hovořili, že třeba ta povinná služba by nemusela být povinná vojenská služba. Ale civilní obrana by mohla býti u nás zavedena, aby prostě také ti muži byli jako v pohotovosti, kdybysme potřebovali obranu naší vlasti. Ještě jsem chtěla říct panu Vaculíkovi takovouto věc. Když on jako emigrant působil mimo naší zemi, jak se dívá na to, když je spousta emigrantů.

Moderátor 2:
Pan Vaculík mluvil o svém synovi, který byl emigrant. Pan Vaculík byl ve vlasti celou dobu.

Posluchač:
Aha, tak to se omlouvám. Tak dobře, ať mi odpoví na ty emigranty, kteří jsou mimo a o kterých se hovoří. Když by všichni emigrovali z naší země a nebyl by tady vůbec nikdo, a třeba úplně cizí lidé, kde by měli tito emigranti dneska domov? Takže považovat si těch lidí, kteří jsme tady zůstali a třeba všechno snášeli a budovali tuto zemi. Ať mi k tomu pan Vaculík něco řekne. Děkuji velice.

Moderátor 2:
My vám také děkujeme. A předposlední posluchač. Prosím.

Posluchač:
Já s panem Vaculíkem souhlasím taky v hodně věcech. Jmenuji se Novák. Ale nesouhlasím s ním, pokud se týče tý unie. Protože bez vstupu do EU náš stát na tom bude pořád špatně. A nejedná se jenom o to, jestli budou moci dělat lidi venku nebo ne, ale jedná se i o to, že budou moci dělat ty lidi i u nás.

Moderátor 2:
Jako cizinci, myslíte?

Posluchač:
Ne, naši lidi celkově. My jsme závislí na tom západě, ať chceme nebo nechceme. Bez toho se nehneme nikam. Já se divím tomu, že tolik lidí je nespokojených u nás. Ať si vzpomenou, co bylo před těmi 10 roky. Ať si vzpomenou, kde jsme byli, na co všechno jsme stáli fronty. Na to na všechno ty lidi zapomněli. To je třeba si taky uvědomovat.

Moderátor 2:
Děkujeme. A šestý posluchač.

Posluchač:
Dobrý den. Tady posluchač z Plzně. Chtěl bych pozdravit pana Vaculíka. Já pocházím z tý generace ještě mladší, ale chtěl bych jako mu vyjádřit, že řekl všechno, co by bylo třeba dneska udělat v tý společnosti. Ztotožňuju se s tím jeho názorem a že to taky někdo konečně řekne na veřejnosti tak, jak by to mělo bejt co se týče tý výchovy mládeže, tý unie. A vůbec celkový postoj k týhle společnosti. Děkuju. Na shledanou.

Moderátor 2:
Děkujeme vám. Na shledanou.

Moderátor 1:
První posluchač se ptá, co by měli dělat všichni občané.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To, co cítí, že by měli udělat a nač mají sílu a schopnosti. Ale víte, ono to ani moc od každého nechce, co by měl dělat. Spíš čemu by měl odolat, do čeho by se neměl zapojit, co by nikdy neměl přijímat. Mě to často napadá, když slyším takové zvláště od mladších lidí takový podiv a takové pohrdání, jak mohli vůbec komunisti vzniknout a jak vůbec mohl někdo inteligentní. S přesně stejným postupem, se stejnou psychologií a se stejným charakterem jak dneska přijímají to, co sem blbého jde zase z opačné strany. Na komunizmu se měli poučit, co všechno nemají přijímat dneska.

Moderátor 2:
Buďte trochu konkrétní. Například?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, podívejte se, móda, kariérizmus, konzumní způsob života, přijímání, takové znemravňování jako všeho. Přijímání všech těch životních vzorů, ctižádost určitá, lakota, špatné zacházení s vlastním majetkem. Nechápou, že majetek jim byl pouze dán do správy a že když teda ne řízením státním, tak jakousi rozumnou odpovědností vůči ostatním lidem. Zkrátka majitel fabriky odpovídá za to, aby uživil lidi ve svém obvodu. Není to tedy stát, ale je to teď na tobě prostě.

Moderátor 2:
A když to nedokáže?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Když to nedokáže, tak mu to řeknou. Když to nedokáže, když nemá výsledky, tak já myslím, že zkrachuje, nebo měl by zkrachovat.

Moderátor 2:
A založí jinou fabriku.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Už se mu to nesmí dovolit.

Moderátor 1:
Ještě tam byla chvála za 2000 slov.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já jsem nespokojený s touto svojí odpovědí. Je to velice složité.

Moderátor 1:
Tak znova.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já jsem chtěl říct to, že lidi mají dneska spíš odolávat, nežli přijímat.

Moderátor 1:
Ten posluchač se na vás obracel jako na autoritu. Těší vás to?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
To je velmi nepříjemné. Tady druhá otázka byla vstup do EU.

Moderátor 1:
Ano. Co říkáte tomu, že nikdo nejednal o měnových kurzech?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já nevím, co se tady má na mysli. Měnové kurzy snad se jaksi spontánně nějak vyvíjejí. To má svoji jakousi zákonitost a tak. A jakékoliv jednání proti tomu zákonu jakémusi ekonomickému se přeci vymstí. Já tady cítím, že furt se vůči té Evropě něco násilím chce a že by se to mělo nechat normálnímu vývoji. Víte, mně dělá starost toto. Podívejte se, budoucí cizinci, a když říkám cizinci, tak samozřejmě myslím ty, kteří k tomu mají nejblíž, budou si moci u nás kupovat půdu. Co nedosáhli vojensky, to dosáhnou penězma?

Moderátor 2:
Však oni už si jí spoustu nakupovali. Podívejte se Karlovy Vary jsou z poloviny nejmíň ruské.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, vidíte. Ovšem samozřejmě to je česká slabost. Proč jim to prodávají? Proč mu to prodáváš? Protože si chtivý, protože si lakomý.

Moderátor 2:
Samozřejmě, že to je záležitost těch Čechů.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já se obávám skutečně o budoucnost národa.

Moderátor 1:
A jak jste to myslel, co nedosáhli vojensky, tak dokáží těmito metodami?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Prostě co nedosáhli okupací, tak dosáhnou pod rouškou svobodného trhu.

Moderátor 1:
Teď myslíte Rusy?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Teď myslím Němce hlavně. U Rusů já bych řekl, že tam ještě existuje jakási přirozená štítivost vůči jejich kšeftaření.

Moderátor 2:
Jako z naší strany myslíte?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, ano. U většiny lidí. Protože jako Rus by málokdo chtěl teda být, to není teda ideál. Ale příliš mnoho lidí by chtělo být jako Němec. Toto by se nemělo vysílat správně.

Moderátor 1:
Ale už se to stalo a nic se neděje. Padla vláda? Nepadla. Třetí telefonát souhlasí s tím, co říkáte. To vy jste tady na půl úst glosoval, že to je hrozné. Vám vadí, když se s vámi souhlasí?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne, nevadí. Já se o to nestarám. Já se to většinou nedozvídám, když to není takto.

Moderátor 1:
Teď jste to slyšel. Čtvrtý telefonát se vracel k té části naší debaty, která se týkala spíš na tom začátku vojenské služby, kdy v tom telefonátu jsme zaregistrovali dobrá, ať není vojenská služba povinná, ale mělo by fungovat něco jako civilní obrana.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ta taky předpokládá útočníka a útok. Já nevím. Civilní obrana. Proti čemu jako? Já tomu rozumím. Ta paní myslí určitou duševně tělesnou zdatnost národa. Tak to myslím já taky.

Moderátor 1:
A k těm emigrantům?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
K těm emigrantům, že já je měřím podle toho jací jsou a co tady dělají. Ne podle toho, jak prostě. Mně emigranti nevadí. Podívejte se, ti, kteří přišli a začali někde pracovat, o těch se ani už neví, že je to emigrant. Nepříjemně jsou pociťováni ti, kteří přijdou a teď chtějí tady očekávají, že by to mělo být podle toho, co oni kdesi viděli. Já ten problém emigrantů moc neuznávám.

Moderátor 1:
Dobrá. Pojďme k jinému problému. Posluchač Novák nesouhlasí s tím vaším názorem k vašemu vstupu do EU. Podle jeho mínění na tom budeme pořád, pokud nebudeme v EU, protože jsme příliš závislí na té západní ekonomice. Co si o tom myslíte?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já si myslím, že dobře nebo špatně na tom budeme podle toho, jak budeme výkonní. A když budeme málo výkonní v té EU, budeme na tom ještě hůř. Protože odděleně, separátně se dá přece jenom vytvořit jakýsi fungující hospodářský okruh. Prostě dívám se na to s nedůvěrou.

Moderátor 1:
Šestý telefonát se vyjádřil v tom smyslu, že jste řekl, všechno, co by bylo nutné udělat a zřejmě vás za to chválí. Tak jsem tomu rozuměl.

Moderátor 2:
Pane Vaculíku, já mám pro vás otázku na závěr. Teď se hodně diskutuje o tom, kdo bude dalším českým prezidentem. Také padá vaše jméno.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Nepadá.

Moderátor 2:
Já jsem ho slyšela. Chtěl byste na Hrad?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ne, ne. Samozřejmě, že ne.

Moderátor 2:
Proč ne?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
No, tak podívejte se, za prvé je to nějak mimo můj zájem. A za druhé, víte, já bych vůbec nechtěl být politikem prostě proto, že ono je to skoro urážka být jím. Víte, od lidí. Co si lidi dovolujou, jak mluví. Mně nevadí ta kritika, ale takové. Prostě já bych pro tento národ nechtěl být v takovém postavení, aby se mnou mohli mluvit sprostě, jak oni sprostě mluví.

Moderátor 2:
Myslíte, že je to oběť dneska jít u nás do politiky?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Pokud to není vykalkulovaný zisk, tak je to oběť.

Moderátor 1:
Ve vysílání Českého rozhlasu 6 - Rádia Svobodná Evropa před několika dny Petr Příhoda oceňuje vaši publicistiku, konkrétně fejetony. Říká, cituji: "Fungovaly i jako znamenité antidepresivum. Byl tu prostě někdo, kdo přesvědčivě dokazoval, že se nedá." A cituje z jednoho z vašich posledních fejetonů "Jaro je tady". Jak jste se na Valašsku setkal s jistým rodákem, který se za vámi rozběhl a úpěnlivě vás žádal, abyste s tím, proboha, něco udělal. Mínil tím poměry v zemi. A naše otázka. Jak dlouho, pane Vaculíku, ještě budou občané vyžadovat změny od autorit? Kdy už se o ně konečně začnou zasazovat sami, podle vašeho názoru?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Vaše otázka je, prosím, nezodpověditelná. To tak bude vždycky.

Moderátor 1:
To by byl hezký konec, ale máme ještě trochu času.

Moderátor 2:
Takže se zeptáme na toho vlakového lupiče. Je mu 71 let. Jmenuje se Biggs a právě dnes se vrátil z Brazílie do Británie. Po 35 letech se mu prý zastesklo po anglickém pivu a těžce nemocný se rozhodl, že by rád zemřel ve své vlasti.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Stařecká ctižádost.

Moderátor 2:
Hned ho tam chytli policajti. Chápete tento jeho osudový krok?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Chápu. Já si myslím, že je to člověk, který ještě. On chce, aby se ještě jednou o něm mluvilo, aby ještě jednou byl slavný. Možná, že má. Teda smysl pro spravedlnost to není. Já myslím, že je to ctižádost.

Moderátor 2:
Po třech mrtvicích?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já myslím, že se nechce vydat spravedlivému soudu. Co myslíte vy?

Moderátor 2:
Že chce být na prvních stránkách už zase naposled?

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, ano. Nebo prostě se pominul rozumem. Proto ho vedou napřed k doktorovi.

Moderátor 1:
My vám děkujeme. Ještě jedna taková otázka. Když jsme vás přemlouvali, abyste se zastavil v rádiu a povídal si s námi v Radiofóru, tak jste říkal, že nemůžete, že zpíváte. Přesto jste zpěv oželel.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Ano, z toho zpěvu je možno se omluvit. To byl spíš výraz mé nechuti jít do rádia.

Moderátor 2:
My vám moc děkujeme, že jste tu nechuť překonal.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Já vám řeknu taky dokonce proč. Já to znám. Mě se ptají lidi na věci, o kterých buď nevím nic jiného, než co vědí oni, nebo nemám lepší odpověď, kterou si můžou dát oni sami. Jsem tady v takovém postavení, kdy to vypadá jako, že jsem víc, nežli jsem. To nepotřebuju.

Moderátor 1:
Ludvík Vaculík. Děkujeme za váš čas. Na shledanou.

Ludvík Vaculík, spisovatel:
Na shledanou.

Názory, ty mně jdou samy

Dnes večer zahajuje Česká televize celonárodní oslavy 75. narozenin spisovatele Ludvíka Vaculíka

Seriál exkluzivních rozhovorů
OSTŘE SLEDOVANÍ LIDÉ

Od jisté doby létá i na nebi: astronomové z observatoře na Kleti pojmenovali po Ludvíku Vaculíkovi jednu z objevených planetek. Je to taková výtvarná ilustrace k mým trvale životním úvahám o vesmíru a o zemi a o slunci," komentuje on sám poctu, kterou mu tak hvězdáři složili. Podle jarní ankety Lidových novin ho lidé řadí do první desítky osobností, které nejvíc ovlivňují myšlení lidí v České republice. Má stále pověst rozhněvaného muže.

Mnohokrát a na mnoha místech jste napsal: Už se nebudu k politickým věcem vyjadřovat, už se nebudu rozčilovat. A zase jdete a zase píšete. Co vás žene?

Příčiny hmotné a duševní. Hmotná je ta, že si musím vydělávat peníze, a noviny mě platí dobře. Duševní potřeba... Já se tím, že se vyjadřuju k věcem, se kterými nesouhlasím, uzdravuju a léčím. A zjistil jsem za ty roky, že tutéž službu dělám mnoha čtenářům. Že si řeknou, ano, takto to vidím taky.

Momentálně se netajíte, že jste nabroušený na noviny.

Jsem nespokojený se zpravodajstvím, s titulky a s tím, čemu se dává na první straně přednost. Když se psalo o filmu Tmavomodrý svět, naše milé noviny měly titulek: Nejdražší český film". Místo aby tam stálo: Konečně pocta našim letcům". To je věc malé jazykové vtipnosti a někdy malého smyslu pro situaci. Z čeho a jak udělat zprávu. Ani když noviny vešly" do barvy, jsem nebyl rád, protože v tom shledávám další projev ustupování a přizpůsobování se.

Nepovažuji se za konzervativce, ale...

Co když je to jen znamení vývoje? Vstřícný krok ke čtenáři?

Jistěže ano. Ani já se nepovažuji za konzervativce. Jen za příznivce názoru, že má být okolo člověka něco, co je spolehlivé, co se nemění a na čem se cvičí vzdornost vůči módě. A jsem zklamaný ze situace, kdy žádné noviny nemohou žít jen ze svých čtenářů a jsou odkázané na reklamu. A tu dostávají podle toho, jestli jsou barevné, nebo ne. Takže jsem se ustanovil na tomto: ano, musí-li to být a chtějí-li ctižádostivé noviny držet krok se světem, ať to není jen věc barvy, ale také vkusu a myslivosti. Noviny, které se snaží na trhu udržet, vyniknout a věnují se hlavně zevní stránce, mi připomínají fintivého člověka, protože se zároveň jaksi duševně vyprazdňují. A tak se zlobím a lidé se mně diví, že do těchto novin tedy píšu. A já jim říkám: pro mě je důležité, že do nich můžu napsat, co chci. A nestalo se mi, že by mi někdy něco odmítli tisknout. Krom toho jsem si utvořil okruh čtenářů, kterým se cítím zavázaný.

Přesto tvrdíte, že vás nebaví být pořád tím Vaculíkem, který za všechny všechno vyřeší.

Ano, je mi to opravdu nepohodlné. Píšu třeba o tom, že by vodovody neměly být privatizovány. A hned se hlásí lidé, kteří chtějí, abych jen rozdal úkoly, a oni je budou plnit. Abych to hnutí vedl. Jenže těch hnutí je za rok několik a já nemůžu toto stíhat. Dobře, napíšu. Ale co to udělá?

A není pro vás už unavující mít pořád na něco názor?

To jde samo. Jako když se potíte. Názory vám vyrážejí všude. Po celém těle.

Vy jste ovšem známý výroky a soudy dost provokativními. Bratříčku Slováku, domeček si měj... Trest smrti... ano, či ne? Bylo a je pro vás těžké ustát si je?

Ale to nechce žádnou statečnost. Důležité je, aby člověk co nejpřesněji a prozkoumaně vyjádřil, co si o nějaké věci myslí. Nemělo by to být v prvním rozhořčení a rozčilení, a pak už se o následek nestarám.

Snažil jsem se být i dobrý voják

LN: Podle zmíněné ankety Lidových novin svoje publikum hodně ovlivňujete. Kdo kdy naopak vedl vaše myšlenky?

Nemluvě o rodičích byla to paní učitelka, o které jsem mnohokrát psal a která na mě měla mnohem větší vliv, než jsem si tehdy a ještě i mnohem později uvědomoval. A jak stárnu a blížím se jejímu věku, tak si uvědomuji, že ona volila způsob, který je ve vztahu k mladému dospívajícímu člověku nejlepší.

Jaký?

Byl jsem z prostředí, kde se četly knížky, četly se noviny, ale o obsahu čteného se nemluvilo. Ona ano. Byla člověk, na němž jsem viděl, jakou v jejím životě kultura a literatura, obrazy, umění hrály úlohu. Jak se obrazily na celém jejím zjevu, mluvení, na všem. A já jsem si uvědomil, že vzdělání nejsou jenom vědomosti, ale že se projevuje na formě chování a na měřítkách, jimiž měřím věci kolem sebe. Ten její vliv trval léta, od mé školy přes roky, kdy jsem byl ve Zlíně, na vojně, kdy jsem se oženil, a pokračoval na celou naši rodinu. To byla paní učitelka.

Kdo dál?

Musím říci, že veliký vliv na mě měl vždycky kolektiv. A to tím, jak jsem se vůči němu musel ohrazovat, vymezovat, a přesto se v něm udržet. Žít s ním. Je životní zkouška být někde, třeba na vojně, s nejrůznějšími lidmi, nepodlehnout jim a být dobrý kamarád. Na vojnu jsem tenkrát šel velice nerad a s ohromnou úzkostí, ale když jsem na ní byl, tak jsem byl voják a snažil jsem se být správný voják. Ukázněný, všechno vědět. Ideologickou stránku ponechávám bokem, já vidím vojnu jako životní situaci, životní zkoušku. Nebo být ve fabrice se spoustou lidí. Na internátě, na světnici s dvaceti dalšími, uhájit si svůj názor a nervat se. Být považovaný za dobrého druha. To je, vám řeknu, zkouška. V naší rodné" komunistické straně zvlášť. Umět to tak, aby si člověk udržel svůj postoj, způsob, jak ho uplatňovat. A cit pro situaci a poznat: Tak dost bylo!

Byly stejnou zkouškou i roky disentu? Nebo naopak zcela jinou?

Disent byl jednoduchý tím, že jeden druhému úžasně vycházel vstříc. Spojoval je odpor proti režimu a oni se vycvičili a přijali, že se musí vzájemně snést. Věřící s nevěřícím, marxista s já nevím kým. A to bylo dobré.

Proč to pak vyprchalo?

Ale ne. V každém zůstalo tolik, kolik v něm bylo. A každý si svoji trošku odvezl do svého dalšího působení, do svého dalšího života. Ostatně bych řekl, že to ani nevyprchalo. Že na těch lidech, kteří se dali do veřejného života nebo do politiky, je to znát, a dokonce se to dá měřit. Petr Uhl nebo na druhé straně Zdeněk Jičínský... Pavel Rychetský nebo Honza Ruml... Při veškeré rozdílnosti drží v duši jakousi mez, za kterou by v diskusi, v politice, v otázkách víry, v boji vůči ostatním prostě nešli. Ten odkaz charty si každý nese tak, jak byl a je vnímavý, a já jsem vždycky rád, když ho na nich pozoruju.

Ale okolí možná každému měří jinak. I vy jste byl kdysi komunista. Přesto vám to nikdy nikdo nepředhodil tak, jako třeba Pavlu Kohoutovi. Tušíte proč?

Právě teď jsem dočetl Pavlův životopis v rukopise Pavla Kosatíka. A četl jsem ho s děsem a napětím. S Pavlem Kohoutem jsme se poprvé setkali na proslulém sjezdu spisovatelů v červnu 1967. A z tohoto textu jsem zjistil, že kdybychom se setkali dříve, on by byl ten, kdo by mě vylučoval ze strany a očišťoval by ode mě socialismus. Já jsem oproti němu v sobě měl korektiv fabriky. Byl jsem u Baťů a byl jsem hrdý na to, že jsem baťovec. Přitom (pro viditelnost to řeknu přehnaně) jsem tam jaksi byl v opozici. A snažil se kluky kolem sebe vést k četbě, ke kultuře, k zájmové činnosti, ke všemu, co nás povznášelo nad tu ševcárnu a robotárnu. Takže já jsem svoje síly víc znal a materiál, na který jsem chtěl působit, jsem taky víc znal. Nechci tady teď dělat recenzi Kosatíkovy knihy, řeknu jen, že je studií režimu. Pavel z toho vychází čestně. Sám mi řekl, že tento spis ani nechce číst. A jestli vyjde, bude to od Pavla sebeoběť asi taková, jako když někdo prohlásí, že svoje tělo daruje medicíně. Nesmírně poučné.

I pro vás?

Ano. Ale já jsem se teď setkal s jedním svým starým kamarádem Luďkem Pachmanem a dostal od něj jeho životopisnou knihu. Jak to bylo. A najednou jsem tu měl jiný tělesně-duševní profil člověka, který nasadil svou existenci. Já jsem na tu atmosféru a na ty celé poměry už zapomněl a Pachmanova kniha mi je připomněla a oživila. Tento příběh je cennost, která v dějinách společnosti zůstává. Kdo trošku přemýšlí, má se čeho chytit, má čeho si vážit. Není pravda, že ne. Ten jeden člověk z tisíců to žil za ty tisíce. A ať neříkají, že ho nevidí, že neexistuje. Skepticismus je neoprávněný. Skepticismus a nedůvěra mladých lidí je lenost.

Co jim řeknete vy, že na těch letech bylo pěkného?

Že jsme byli živí.

Oni jsou teď taky.

Jistěže. Ale cosi mě leká, a budu mluvit zase o těchto novinách. Je to úžasný a kouzelný pohled, když přijdu do místnosti, která je zalidněná počítači a za každým počítačem je hlavička, ty hlavičky jsou vesměs mladé a já se nikoho nenaučím zpaměti, protože on tam příště už není. Možná se mi nelíbí přílišné střídání. Možná se mi nelíbí, že pracují s materiálem, který se k nim dostane počítačem, a jen málo lidí vyráží za svými tématy. Bojím se, že nic nového ve své práci neudělají.

Proč myslíte?

Protože nic neznají přímo z životní zkušenosti. Není tak důležité, co novinář vystuduje, jako co sám poznal.

Máte pět dětí. Jak mluvíte o tom s nimi?

Moji starší synové jsou dospělí lidé. Jeden kdysi zůstal nedobrovolně v emigraci, dva žili s námi. Nikdy jsme spolu neměli generační konflikt, protože oni cítili tentýž tlak a to nás všechny solidarizovalo. Pak mám ještě mladší děti a to je pohyb. Dcera si právě prožila první dvě lekce života. Nedostala se pro nadbytek uchazečů na vysokou školu, na obor, který chtěla studovat. Musí tedy mít zaměstnání a nemůže ho najít. Nebo neumí najít. Takže dělá příležitostné brigády a odmítne práci, ve které by se cítila ponížena, protože neví, že nějak začít musí. I třeba s nicotným platem. A to jsou věci, které musíte děti nechat prožít samotné.

Máte na to dost trpělivosti?

Nejmladší syn je ve věku, ve kterém si začínáme spolu vykládat o životě, vesmíru, matematice, o jeho matce a sestře. A já to sleduju s potěšením, protože naštěstí jsem poznal, že z většiny blbostí, kterými mě starší synové zlobili, se vyroste samo. S děckama je hlavně důležité být, úspěch nemusí být viditelný. Jožin chodil na moje otcovské rozhodnutí na náboženství. A když mi jednou řekl, víš, já věřím na dinosaury, a ne na Boha, já mu řekl: to nevadí, to přijde později.

Vám přišlo?

Ano. Přišlo mi, že není tak důležité, jestli člověk na Boha věří, nebo ne. Že je spíš důležité žít tak, aby eventuální Bůh ho uznal.

Vy jste ale ve svém okolí způsobil dost bolesti. Jak si to s Bohem jednou srovnáte?

Mám-li být potrestán, ať jsem potrestán. Vím za co. A krom toho, kdybych neprožil všechno, co jsem prožil, tak nevím, co bych psal. Přičemž zároveň vím, že román o něčem není omluvou za to, o čem se v něm mluví. Ale holt to tak je.

Chystáte další zpověď, nebo už se svými hříchy končíte?

Já toho mám dopředu napsaného! Ale budu mluvit o tom, co je konkrétní. Odevzdávám rukopis knihy, která se jmenuje Cesta na Praděd. Není to reportáž, zamýšlím ji jako román na cestě, ve kterém jednající postavy jsou lidé na koních, koně, krajina a její dějiny. A vkloubí se do toho taky žena, která je tam kvůli čtenáři.

Takže i vy mu děláte úlitby.

Jsem rád, že se to bere za úlitbu, protože tím čtenář nebude mít jistotu, zda se to stalo, nebo ne.

A stalo?

Tento rukopis má dva díly. První jsem napsal do roku 1969, kdy jsem skončil. Dál jsem se nedostal, nebyl jsem schopen. Letos v prvních měsících roku jsem ho dokončil jakoby nic, a je to jiný rukopis. Když jsem přemýšlel, proč jsem ho tenkrát přerušil, našel jsem dvě příčiny. Jednak vnější politickou, hmotnou. Druhá byla duševní. Tehdy jsem se skutečně ve svém životě poprvé setkal s ženou někoho jiného. Chtěl jsem o tom psát, a nevěděl jsem jak. Netroufal jsem si, neměl jsem tu zkušenost. Netušil jsem, jak se můj hrdina má chovat, protože jsem neznal, jak se věci budou vyvíjet. Až teď jsem svého hrdinu mohl suverénně jeho situací provést. To je zisk z toho hříchu. Je omluvou, nebo není? Já si na ni nárok nedělám.

1991 Ach Stifter

Krátká předmluva

Ota Filip

Předmluvy, zlé pomluvy a doslovy se nemají psát ani tisknout. A když, tak by měly být krátké a v žádném případě křečovité nebo rádoby vtipné. A proč vlastně čtenáře v předmluvě upozorňovat na to, jak má následující texty číst a jak je má chápat?

Porušuji vlastní pravidlo, když teď napíšu, že čtení Ludvíka Vaculíka dne 28. ledna 1991 ve Spolku Adalberta Stiftera a ještě k tomu v mnichovském Sudetoněmeckém domě (po více než dvaceti letech opět na Západě), mělo nějaký symbolický význam, i když Vaculík četl dopis Adalbertu Stifterovi. Samozřejmě, že v této skutečnosti jakýsi symbolický význam nelze přehlédnout, jenže právě proto, že je tak průhledný, nechci ho dále zdůrazňovat. Pokud Ludvíka Vaculíka znám, tak si jistě ve chvíli, kdy pro své čtení ve Spolku Adalberta Stiftera psal Stifterovi dopis, s nějakou symbolikou hlavu ani nelámal. To, co předcházelo prvnímu čtení českých autorů ve Spolku Adalberta Stiftera, není pro mne důležité. Podstatné jsou revoluční změny na podzim roku 1989, které čtení v Mnichově umožnily. Takže jen krátce. Počátkem ledna 1990 jsem s Petrem Becherem jel do Prahy přesvědčovat Ludvíka Vaculíka, Lenku Procházkovou a Jana Trefulku, aby se vypravili do Mnichova. Ale: Kdyby VacuJík nechtěl do Mnichova přijet, nedostali bychom ho přes hranici do Bavorska ani párem volů. Jako vždy předtím, tak i v lednu 1990 jsou historky Ludvíka Vaculíka, od roku 1969 do podzimu 1989 disidenta, vydavatele zakázaných rukopisů a jedné z předních hlav Charty 77, poznamenány současnými, poněkud absurdními českými dějinami: Někdy v osmdesátých letech odebrali dva estébáci Vaculíkovi pas. V lednu 1990 Vaculík ty dva policajty v »Lidových novinách« veřejně vyzval, aby mu pas ráčili přinésti zpět tam, kde mu ho sebrali, tedy domů, protože »někam chce jet«. Ti dva nebyli sice k nalezení, Ludvík však svůj pas dostal zpět, prý s ministerským přáním příjemné cesty do Mnichova.

V Mnichově na nádraží přivítal za Spolek Adalberta Stiftera české spisovatele jeho tajemník Peter Becher (symbolika se opět vnucovala) štamprlemi Becherovky.

Pokud jde o mne, nezapomenu nikdy na noc po čtení: Dva současní minesengři, prof. OUo Herbert Hajek, předseda Spolku Adalberta Stiftera a Ludvík Vaculík (ti dva se opravdu dlouho hledali, až se konečně v Mnichově našli) uspořádali ve Valdštýnské restauraci (zase se vtírá jakási symbolika!) soutěž ve zpěvu národních a jiných, spíše ošemetných písní. Když Vaculík, pro přítomné - a samozřejmě i pro mne - ztělesnění současné velkolepé české literatury, počal pět, aby prof. Hájkovi ukázal, jak se u nás zpívají německé písničky, které bychom však tady raději zapomněli, měl jsem sto chutí zalézt pod stůl a tam se stydět.

A co mám napsat o Petru Becherovi? Jeho Stifterova odpověď na Vaculíkův poněkud zvláštní dopis je to nejlepší, co jsem si ve sborníku Spolku Adalberta Stiftera na rok 1991 přečetl. Češi Petru Becherovi za text, a nejen za tenhle text, už poděkovali: Městští radní přejmenovali jednu ulici v Karlových Varech na Becherovu ulici. Myslím si však, že páni radní neměli na mysli onoho slavného, prvního Bechera, nýbrž našeho současného Petra. Ale opravdu nadějné je, že Moravák a Valach Ludvík Vaculík publikuje společně se sudetským Němcem Petrem Becherem v jednom svazku a jedním středoevropským dechem text o německy píšícím básníkovi z Čech, Adalbertu Stifterovi.

Fejetony a články LV 1957 - 2007

Šálek kávy při výslechu

Ludvík Vaculík

(Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

Kdo to nezažil, neuvěří, jak těžké je neodpovídat na slušné otázky. Příčí se to nejenom člověkovu dobrému vychování, ale i jeho sluchu. Začátečník to ani nesnese. Hlavně však se tím kazí vztah mezi rozmlouvajícími, často nenapravitelně. O tom právě jdu psát.

Podplukovník Noga, neponížen nezdarem, začínal každého rána znovu: "Tak Blaničko, nachystej si papíry." Založila čisté listy a kopíráky, schystala prsty nad klávesnicí a otočila tvář k němu. Přemýšlel nad formulací své otázky, a pak se mě otázal: "Chcete kávu?" Rozhodl jsem se ty kávy brát.

Podplukovník Noga je sporé, ale tuhé postavy, tmavé pleti i vlasů. Původem dělník, ale jeho způsoby ukazují na dlouhý pobyt v jiném prostředí. Mluví správně česky, některé fonémy jeho řeči však mají štych jiného slovanského jazyka. Na mě ta zpropadená okolnost působila tak, že jsem chtě nechtě upadal do jakési krajanské koketérie.

"Trváte na tom, pane Vaculík, že vaše jednání není protizákonné, dobrá, připusťme to," pravíval rád a dodával: "Tož teda povězte, jak to bylo." -"Mně je to už blbé, pane podplukovník," odpovídal jsem, "ale mně se vážně nechce o tom mluvit!" - "Nechce, nechce! Co je to za výraz? Tak si to nadiktujte přesně, je to váš protokol: odmítám vypovídat!" Paní Blanka na mne pohlédla, já s hanbou kývl a ona to zapsala. "A kdy mi vrátíte ty věci?" ukázal jsem na dva kufry u jeho stolu. "To sem nepleťte. Další otázka, piš, Blaničko: Co soudíte o tom - jak západní tisk - zneužívá celé věci - k pomluvám - proti Československu." Nadiktoval jse paní Blance odpověď: "K tomu se vyjádřím - až si to přečtu." - "Vy chlape jeden!" rozhněval se kamarádsky, vyběhl na chodbu, vrátil se a bouchl přede mnou štosem cizích novin. Poprosil jsem paní Blanku, ať zapíše: "Četbu zahraničních novin si představuji tak, že si je koupím na Příkopech..." A takových statečností jsem si za týden mohl naprotokolovat, kolik jsem chtěl. Nikomu nevadily.

Jednou, byl už večer, seděli jsme tam sami, protože paní Blanka šla už ve čtyři domů, posadil se na její židli, pootočil válec a řekl: "Sedm stran, a sedíme na tom celý den. Není to trochu málo?" - "Víc už toho nebude," řekl jsem. "Vážně? Ale bude!" - "Tak mě poučte o nočním výslechu." Polekaně pohlédl na hodinky: "Už půl osmé? Ale to není ještě noc!" - "Buďto mně přikažte celu, nebo mě pusťte domů. Předtím mě ještě zaveďte na záchod." - "Hohó, my svědky nezavíráme! Ale na záchod vás zavedu. Máte papír?" Neměl jsem. Vzal dva bílé listy, namačkal mi je příjemně a podal. Pak čekal před záchodem. Vzhledem k tomu, že jsme na tom seděli celý den, byly ty dva papíry také skoro málo.

Hned napodruhé bylo jasné, že nejde o výslech, nýbrž o blokádu. Když jsem úvodem vždycky zopakoval odmítací formuli, neměli jsme už co dělat. Můj podplukovník odcházel kamsi na celé půlhodiny. Paní Blanka se při mně nudila. První dny mi domlouvala: "Proč nechcete vypovídat? Za názory se přeci netrestá. Měl byste slyšet, jak všichni nadáváme na zdejší prodejnu Army." - Představte si, paní, že jednoho dne by vedoucí té prodejny dostal pravomoc všechny vás zavřít." - "Ale to je absurdní!" - "Je. A představte si to ve velkém." Vrtěla nad tím s úsměvem hlavou jak nad pošetilostí děcka, pak pravila: "U nás se zákony dodržují. Například vězňové mají právo na vycházku, a můžete se podívat," vybídla mě k oknu. Mluvila čistou pravdu: na dvoře, v hlubokých betonových kotcích, kroužili hnědí vězňové, hovořili a smáli se.

Vždycky v poledne mě plukovník Noga zavedl do malé čekárny zařízené trochu jako klubovna. Tam jsem dostával párky. Přitom jsem se potkával s panem Václavem nebo s profesorem Patočkou, nejčastěji však s dr. Jiřím Hájkem. Milá mladá žena se nás ptala: "A po obede prajete si kávičku?" Příjemné chvilky. "Dneska jsem ji udělal malé expozé o tom," pravil Jiří Hájek, "proč požadavek neutrality v srpnu osmašedesát byl nesprávný." Podivil jsem se: "A tys tenkrát nebyl pro neutralitu?" - "Tak ty si také myslíš, že jsem byl pro?" podivil se na oplátku. "Každý si to myslí," řekl jsem, "včera to říkali i v televizi." - "Ale to není pravda," řekl, a s trpělivostí vysokodioptriových hubených brýláčů udělal mi malé expozé o tom, proč požadavek neutrality v srpnu šedesát osm byl nesprávný.

Jednou paní Blanka musela odejít na protichřipkovou injekci a my s podplukovníkem jsme zůstali sami. Přecházel s rukama za zády po místnosti a bylo vidět, že něco řekne: "Teď, když děvčata odešla, povím vám něco jako chlap chlapovi." Zbystřil jsem sluch. "Moderní medicína, tedy psychologie i sexuologie," přešel, "shodují se v názoru," přešel, "že mezi partnery," zastavil se rázně přede mnou: "je dovoleno všecko." Hm, pomyslel jsem si obezřetně. Usmál se a pohrozil mi dobrácky prstem: "Teda ale chlape, zasloužil byste za uši!" V takových případech je nejlepší absolutně mlčet a snažit se poznat, čeho je to signál. Já jsem to, bojím se, nepoznal. Ale už to bylo pryč. Vyndal z tašky dvě červená jablka a jedno mi dal. Zeptal jsem se, jaká je to odrůda, řekl mi to, ale já to už zapomněl. Co mě zaujalo, že jablka pocházejí ze stromu teprve pětiletého a že jich měl několik kilo. A dojalo, že z těch mi jedno dal. Vyprávěl jsem, jaké odrůdy mám v Dobřichovicích já. "Jestli sem ještě půjdu," pravil jsem, "a hlavně bude-li mi dopřáno si v neděli zajet pro jablka, donesu vám také." -"Proč by vám nemělo být dopřáno?" řekl.

Příštího dne jsem si místo aktovky vzal brašnu, a do ní to, co podle ústního podání má s sebou mít zatčený. "Vy máte jinou tašku," povšiml si hned. "Ano. Protože dnes buďto odejdu jako svobodný občan, kterého sem nebudete denně tahat, nebo mi přidělte celu!" Podivil se: "Stalo se něco?" - "Stalo se to, že tady jste samá slušnost, a na ulicích se dějí surovosti. Víte, co se stalo Kohoutovým?" -"Něco jsem slyšel..." - "Takže já tu vaši slušnost už neberu. A povím vám něco, co jsem vám ještě neřekl: Když mě prvního dne předvedli do Bartolomějské, prohlásil mě Martinovský za zatčeného, vzal mi klíče od bytu a řekl, že půjdeme dělat prohlídku. Vyjádřete se k tomu." - "On vám řekl, že jste zatčený a vzal vám klíče?" - "Ano." - "To bych za správné nepovažoval..." "Tak mi ty věci vraťte." Sedl si za stůl a mlčel mrzutě. Paní Blanka byla zaražená. Potom podplukovník Noga řekl: "Chcete kávu?" - "Nechci," řekl jsem.

Nevím už, co jsme to dopoledne protokolovali. V poledne mě chtěl vést na oběd, odmítl jsem. Naklonil nešťastně hlavu a řekl: "Vy jste se vážně rozhněval. Ale proč na mne? Nemám snad dobrou vůli?" - "Nemáte. Kdybyste měl, vrátil byste mi aspoň rukopis. Teď, hned!" Zkrabatil čelo, vyběhl, přišel a práskl přede mnou černými deskami. "Tak, ale půjdete na oběd!"

Jiskřivé zimní odpoledne postupovalo za mříží od Bílé hory k temnu. Můj podplukovník stál s rukama za zády u okna. Ze dvora zněly hlasy ženské procházky. "Já vím, pane Vaculík," řekl s úsměvem, který jsem neviděl, "že vy to stejně picnete do nějakého fejetonu." Řekl jsem: "Asi ano, bude-li mi dopřáno." Mlčel, pak řekl: "A nadpis bude: Šálek kávy při výslechu." Skoro jsem spadl ze židle. Je to marné: oni vědí všecko.

Dalšího dne, bylo to v pátek, čekalo mě radostné překvapení: dostal jsem zpátky třiapadesát svazků Petlice. Nevešly se do kufru. Podplukovník Noga přinesl krabici, sám ji zabalil, zavázal, i poutko na nesení udělal. Pak řekl: "Kruciš, zabalil jsem vám to tak pěkně, až mě to mrzí." V neděli jsem byl v Dobřichovicích pro jablka. A když mi večer, když už jsem myslel, že nepříjdou, přinesli obsílku na pondělí, připravil jsem si sáček se vzorky: Grávětínské, Holovouský malináč, Čistecké...

A v pondělí, ale to se podívejme! No dobrá.

"Posaďte se," vyzval mě cize. paní Blanka už měla papíry ve stroji a tvářila se také, jako by mě najednou neznala. Můj podplukovník přemýšlel, pak řekl: "Změnil jste přes neděli stanovisko?" Já ne, ale ty ano, řekl jsem si. "Ne." - "A znáte ohlasy pracujících?" - "Znám." - "Co kdybych vás teď vzal do auta, zavezl do některé fabriky a postavil před dělníky, abyste obhájil, co jste napsali? - "Nejdřív bych se jich zeptal, jestli to četli." Vstal a vyběhl ven. Teď jde vybírat dělníky, napadlo mi. Vrátil se, usedl na své místo a řekl: "Chcete kávu?" Neměl jsem na ni náladu. "Ano," řekl jsem. Vyběhl ven, možná jen objednat kávu. Ale byl tam podezřele dlouho. Všecko mi najednou bylo podezřelé: i to, že mi vrátili Petlici. Paní Blanka mlčela. Ze dvora zněl mužský hovor, občas i smích. Snažil jsem se poznat, jestli se to tam už nesměje Jiří Lederer, František Pavlíček a pan Václav. Nic! umínil jsem si. Kuřinec! utvrzoval jsem se.

Vrátil se, usedl za stůl a vypálil: "Znáte Jiřího Lederera?" - "Znám." - "Dával jste mu své fejetony, aby je poslal do zahraničí?" - "Tak pane plukovníku, jasně: ty fejetony sledujete už dva roky. Jsou trestné? Jestli ne, nebylo by trestné ani jejich posílání do zahraničí. To vám říkám mimo protokol. Do protokolu říkám toto: Odmítám vypovídat!"

Oběd. Seděl tam Jiří Hájek. Snědli jsme párky. "Prajete si kávičku?" Jiří Hájek poděkoval a pravil: "Vy se o nás tak staráte, že vám tu ztloustneme, pak neprolezeme tou mříží ven a vy řeknete, že je to naše vina!" Smála se: "Ále kdeže!"

Ještě když mě můj podplukovník vezl výtahem k východu, myslel jsem na jablka ve svém sáčku. Ale zatvrdil jsem se: Nic! Kuřinec! Bylo to ode mne možná tvrdé, ale bylo to spravedlivé.

Praha, 20. ledna 1977

(jedna kopie pro podplukovníka Nogu)

Obsah knihy:

L. Vaculík  Jaro je tady 

P. Kohout  Jak jsme přišli o dědečka a o Janečka

J. Gruša  Azyl

V. Havel  A. R.

L. Vaculík  Před Karlem Kosíkem

P. Kohout  O Luculíkovi

M. Šimečka  Fejeton o loučení

L. Vaculík  Džin

L. Vaculík  Setkání s poezií

P. Kohout  Balada o národu a básníkovi

V. Havel  Proces

J. Trefulka  Česká pohádka

L. Vaculík  Šálek kávy při výslechu

P. Kohout  Dva listy

P. Kohout  Pohled z okna

*

L. Vaculík  Jaro je tady

L. Vaculík  Letní tramvaj

E. Kantůrková  Požehnaný čas léta

L. Vaculík  Jonáš a obluda

J. Gruša  Nevěsta na prodej

P. Kohout  Zasloužilý pohřeb

J. Hutka  Kdo je terorista?

L. Vaculík  První sníh

S. Machonin  Čechy, zimní pohádka

V. Havel  § 202

D. Horáková  Nuže ples

J. Trefulka  Černí ptáci

P. Kohout  Přijde jaro, přijde?

*

L. Vaculík  Jaro je tady

J. Hutka  Staroměstský orloj

P. Kohout  Den Šeby

J. Hutka  Grušův dotazník

V. Chramostová Dobrá píseň

L. Vaculík  Druh mého divadla

P. Kohout  Psí život

M. Kusý  Pracovní úraz

L. Vaculík  Pokus o jiný žánr

L. Vaculík  Poznámky o statečnosti

E. Kantůrková  Ve středu Čech

S. Machonin  Tragédie s katarzí

J. Trefulka  Fejeton s přáním

V. Havel  Milý pane Ludvíku

M. Šimečka  Knihy - neknihy

Doslov

Radosti, radosti Ludvíka Vaculíka

(Ludvík Vaculík zpívá, čte své fejetony a průvodním slovem opatřil)

Druh nosiče: MC

Vydavatel: © Supraphon 1993

STEREO 11 1863-4 911

Seznam skladeb:

1. Už sa jaseň blíží pomalučky 3:22

/text posledních 2 slok L Vaculík/

2. U nás na Moravě (fejeton) 5:55

3. Ej, Košute, Košute 1:45

4. Vyjdi ně, slunéčko, nad zálesí 3:57

5. Dyž sem byl malučký 2:08

6. Už je, chlapci, malý termín (fejeton) 8:24

7. Zešli zme sa třé mladenci 4:00

8. Aj, dobře to král Šalamún znamenál 2:00

9. Presmutná neděla (maďarská lidová) 2:17

/slovenská verze/

10. Smutná neděle (maďarská lidová) 2:16

/slovenská verze - text: K Šiktanc/

11. Pravili předkové naši 1:00

12. Poručál rozkazač 3:12

13. Už jedenkráť ten čas přišel 3:42

14. Císařu Františku, malú krajinu máš 3:05

15. Ladění (fejeton) 4:22

16. Jabléčka už dozrávájú 2:32

17. Radosti, radosti 2:54

(text poslední sloky L Vaculík)

Úprava písní: Jan Rokyta

Spoluúčinkují:

Cilka Vaculíková - sólo zpěv (16)

Jan Rokyta - cimbál (3,4,6,11)

Jiljí Dybal - violoncello (4)

Ostravská cimbálová muzika TECHNIK (1,5,7-10,12-14,16,17)

primáši: Miroslav Hlosta a Jiří Crha

Hudební režie : Vladimír Studnička

Zvuková režie : Ivo Roubal

Nahráno ve studiu Českého rozhlasu Ostrava v květnu 1991 až únoru 1993

Vydáno ve spolupráci s Lidovými novinami

Sleeve-note:

Radosti, radosti ….

Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače. Tomu tedy pravím, že z radosti jsem si zpíval málokdy a že užitečněji se zpívá ze smutku. Však také ta pěsnička o radosti, pochybně valašská, je smutná a valašský úškleb jsem do ní poslední slokou přidal já. Ze stesku zpívala maminka, když nás kolébala. O tom píšu ve slově "Ladění" Její písně, musím říct, moc folklorní nebyly : " Za horou, za lesem v hustém háji jest tam hrob obklopen květinami" byl "hit" jejího mládí. Původní písně u nás tehdy už zmizely a uchylovaly se do sbírek, kde jsem je potom potkával. Teprve v cizině, ve 40 kilometrů vzdáleném zlém Zlíně, jsem ve stesku po domově nacházel ve zpěvnících jeho řeč, nálady i milé předměty bývalého života. Potom v Praze, a hlavně na vojně!

A vůbec upozorňuju, že tyto pěsničky a všecky, které si zpívám, nejsou možná folklor. Já vlastně ani, co je to folklor, nevím ! Pro mne jsou to praktické, po ruce jsoucí pomůcky k ovládnutí, vyjádření a využití životních situací. Když například se mi stalo něco špatného a nenapravitelného, měl jsem na to písničku o vodě, která "všecky mosty zebrala, ten poslední nechala", a ten most byla ta písničky. Nedělám si také výčitky z toho, když k té písničce přidám pár svých slok. Dobrý folklorista to samozřejmě musí odmítnout, ale ještě lepší folklorista uzná, že je to správné, vždyť tak ty pěsničky vznikaly. Takovým ještě lepším folkloristou v mém případě byl Jan Rokyta.

On a jeho muzika mi umožnili, abych také já něco měl z té "sametové" revoluce. Protože svobody slova, té já měl, kolik jsem si dovolil ! Ale zazpívat si z valašskou muzikou - to jsem prv nemohl, oni by ji zavřeli a mne nechali.

Ludvík Vaculík

Fejetony Ludvíka Vaculíka (březen 1986)

Václav Havel

(Václav Havel: Do různých stran. Eseje a články z let 1983-1989. Praha, Lidové noviny 1990. 527 s.)

První půle sedmdesátých let v Československu žije v mé osobní vzpomínce jako jakási "doba temna". Po dlouhém procesu stále hlubšího sebeuvědomování a sebeosvobozování společnosti, který charakterizoval léta šedesátá, a po velkém společenském vzepětí v roce 1968 přišla - po sovětské intervenci a takzvané "normalizaci" - dlouhá léta frustrace, deprese, rezignace a apatie. Ne snad, že by skončil život; leccos důležitého se samozřejmě dělo i tehdy; nicméně společnost jako celek byla atomizována, různá drobná ohniska nezávislé duchovní aktivity o sobě navzájem téměř nevěděla, chyběly informace a komunikace, neexistovaly ještě žádné takové paralelní struktury, jaké existují dnes. Platilo to i o literatuře: spisovatelé se záhy rozdělili na ty, kteří se přizpůsobili novým poměrům nebo provedli sebekritiku nebo prostě proplouvali dík tomu, že neměli žádné "hříchy" z minulosti, a na ty zakázané, vyvržené, oficiální propagandou poplivané. Ti si psali do šuplíků, živili se, jak se dalo, stýkali se hlavně navzájem sami se sebou, v jakémsi ghettu, jež se kolem nich vytvořilo. Společnost, která je ještě nedávno adorovala jako své pravé mluvčí, o jejich existenci pochopitelně věděla, sympatizovala s nimi, ale dávala si zároveň dobrý pozor: každý věděl, že mít s nimi něco společného by mohlo znamenat, že ho stihne týž osud, jaký stihl je, ba pravděpodobně ještě horší.

V této pochmurné době vznikla v přátelském kroužku některých nejpřísněji zakázaných spisovatelů (patřili mezi ně Kohout, Klíma, Kliment, Vaculík, já a další) myšlenka, že by mohli zkusit vykročit z uzavřeného světa vlastního "šuplíkového" psaní a pouhé vzájemné výměny svých rukopisů a zasáhnout přeci jen trochu širší čtenářskou obec tím, že budou psát pravidelné fejetony, navzájem si je posílat, všichni je všechny opisovat a pak dál šířit kolem sebe. Tento zvyk se ujal, nějaký čas jsme to takto dělali, přidávali se další, naše fejetony se šířily. Později se všechno změnilo, hlavně po vystoupení Charty 77 (ale částečně už před ním), český samizdat se nečekaně rozrostl a rozšířil a naše fejetony se zcela přirozeně a pozvolně rozplynuly v širokém a pestrém proudu paralelního písemnictví. Dnes vychází v Československu už mnoho samizdatových edic, časopisů, jednotlivých článků, polemik a různých jiných textů, to vše se šíří rozsáhlou paralelní komunikační sítí (spontánně vzniklou, nikým tedy centrálně neorganizovanou), mnohé texty pronikají do zahraničí a vracejí se ke zdejším lidem prostřednictvím exilového tisku a českého a slovenského vysílání zahraničních stanic.

Zkušený novinář a spisovatel Ludvík Vaculík, známý československé veřejnosti dobře z doby, kdy směl publikovat, nejen svým románem Sekyra, ale i svými statečnými publicistickými vystoupeními (byl například autorem slavného manifestu z roku 1968 Dva tisíce slov), byl v onom malém kroužku, o němž jsem mluvil. Na rozdíl od ostatních, k žánru fejetonu se jen občas vracejících, zůstal s vytrvalostí sobě vlastní tomuto žánru věrný: píše fejetony dodnes, v posledních letech má dokonce dobrý zvyk pustit s železnou pravidelností každý měsíc do oběhu jeden svůj nový třístránkový fejeton.

Jeho osobitý způsob myšlení, svérázná povaha i osobitý jazyk, zkombinovány se zmíněnou vytrvalostí, se staly jakýmisi sudičkami či kmotry zvláštního úkazu: Vaculík postupně rozvinul a vypracoval si svůj vlastní typ fejetonu, typ natolik originální, že dnes - přísně vzato - se už téměř zcela vymyká všem tradičním představám o tom, co to fejeton je. Navenek se sice jeho texty stále tváří jako fejetony, stále se jim tak říká, ve skutečnosti jsou však už dávno něčím jiným a něčím víc: jde tu o jakýsi nový a zcela osobitý útvar, v němž jsou nejrůznější obecné reflexe, konkrétní dojmy, postřehy, aktuality a osobní zkušenosti přetaveny a velmi zvláštně a dovedně zkomponovány do určitých uměleckých mikrostruktur, jejichž účinek mnohostranně přesahuje rámec toho, co je běžně od fejetonu očekáváno. Jednotlivé motivy - zdánlivě si navzájem co možná nejvzdálenější a vůbec jakoby spolu nesouvisející - jsou provázeny velmi jemnou, často překvapivou a vždy jen po troškách a nenápadně prozrazovanou sítí různých významových či jazykově asociativních souvislostí, dík kterým se fejeton jako celek - a obvykle až poslední větou - ukáže být útvarem vlastně velmi konzistentním, v němž nic nebylo ponecháno náhodě (byť se to jakkoli náhodně tvářilo) a který vyúsťuje vždy do nějakého vícerozměrného sdělení. Toto sdělení nás přitom zasahuje nejen poetickým účinkem umné architektury motivů, z nichž je složeno¨, totiž jejich kombinací, opakováním, rozvíjením a pointováním, ale zároveň a možná především tím zvláštním a těžko nějak přesně popsatelným vaculíkovským viděním světa, opovážlivě se vymykajícím všem očekáváním i navyklým stereotypům. A ještě něčím: nezaměnitelně vaculíkovským jazykem, jeho dikcí, jeho melodií, jeho svéráznými pojmy či jeho svérázným vytrháváním různých pojmů z jejich obvyklých souvislostí, ironií, humorem, nerudností i láskyplností specificky vaculíkovských formulací.

Skláním se s obdivem před každým, kdo se pokouší Vaculíkovy fejetony přeložit do jiného jazyka, a sdílím s ním hořkost, kterou nepochybně cítí: totiž z toho, že to "nejvaculíkovatější" je vlastně v podstatě nepřeložitelné.

Vaculíkovy fejetony jsou dnes u nás v kruzích, které se aspoň trochu zajímají o literaturu, obecně známé a populární. Způsob psaní, který v těchto fejetonech a na nich Vaculík rozvinul, je také klíčem k pochopení žánru jeho proslulého románu Český snář. Ta kniha deníkových záznamů z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let je totiž de facto pokusem vybudovat z mnoha fejetonových mikrostruktur jednu makrostrukturu, v níž má nejen každý jednotlivý záznam týž řád, jaký mají Vaculíkovy fejetony, ale v níž má analogický řád i kombinace těchto záznamů, totiž kniha jako celek.

Osobnost Ludvíka vaculíka - s její svéhlavostí, nekonvenčností, trochu morousovskou paličatostí, zvláštní citlivostí a posléze i schopností trvale a střízlivě vnímat i sebe samu a své pachtění - patří neodmyslitelně k profilu českého duchovního života druhé půle tohoto století. Jsem velmi zvědav, zda malý výběr z jeho fejetonů osloví i zahraničního čtenáře. je to otáka přesahující Vaculíka jako takového a míru jeho zahraniční slávy či neslávy. Je to otázka, nakolik se podařilo

či nepodařilo odříznout dnešní Československo a dnešní střední Evropu od ostatního světa. Totiž: nakolik jsme či nejsme schopni si i dnes navzájem porozumět.

Ludvík Vaculík: Predslov

(Československý fejeton/fejtón.1975 - 1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l.: 1976. 276 s.)

Využívajúc náskok predmluvy voči pomluve oznamujem pribudnuvšiemu čitateľovi, že články, ktoré sa v priebehu roka zišli medzi týmito doskami, nikto nehonoroval. Boli teda písané, jako my Česi vravíme, zdařma. Vyzerá to, pravda, eště podozrievejšie, ale člověk nie je povinný vyhovieť podozrenieu.

Ïalej chcem náhodilým tvrdým mladíčkom kvôli ich neskúsenosti a tiež starším revolučníkom pre ich už nenapredujúcu skúsenosť hej veruže potvrdiť, že tieto fejtóny nechceli byť trucovito slobodné. Ich autori si naopak dobře uvedomujú pomery a chápu opodstatnenosť cenzúry. Prítomné texty vyjadrujú teda skôr ich predstavu, ako by v modernej Európe mala vyzerať tlač neslobodná.

Po tretie podotýkam, že táto činnosť nebola mienená ilegálne: posielali sme si články poštou, dohovárali sa o nich v telefóne, čítali ich nahlas vo svojich bytoch. Čo sa mňa týka, spoliehal som sa rovno na to, že úrady, ktoré poznajú medze všetkého, moje riadky čítajú; že by mi povedali, kde robím chybu, a azda náročky ma nenechali nakopiť škôd na neprepáčenie. Domyslol som sa, že im tieto fejtóny určite robia aj jednu tichú službu: prezrádzajú, aké názory a nálady má zaujímavá časť obyvateåstva vcelku a čo sú si jednotliví autori ochotní hoci aj odpykať. Také poznatky ani nemôžu v tej kvalite ináč získať. Každý svedomitý a náročný úradný posudzovateå týchto textov musel sa neraz mrzute zamyslieť nad tým, prečo oficiálni fejtónisti píšu za peniaze v novinách tak nudne, nevzrušivo až odpudivo, zatiaľ čo my sa vyjadrujeme tak pekne a vtipne, že to až budí sympatie.

Ani bysom nemusel, po štvrté, vravieť, ale predsa len poviem, že všetci autori, jako ich poznám, budu radšej písať do novín a časopisov, posielať svoje rukopisy do riadnych nakladateľstiev a uvádzať svoje hry na našich javiskách, ako by bolo normálne.

Čakám, že sa niekto začuduje nad nízkou účasťou slovenčiny v týchto československých doskách. Veď jej už nájdeme viac i na pražských uliciach, kde se dobře osvedčuje aj k dirigovaniu pohybu obyvateåstva: "Prechod pre chodce" apod. Niektoré českédušičky to zlostí, jako keby išlo o číselný pomer českých a slovenských riaditeåov dačoho. Na to ja hovorievam: kto tobí robotu, má právo popísať si ju svojou rečou, a nad národnosťou dnešných riaditeľov je jedine výstižne smelo zahodiť rukou. A tak si, po piate, myslím, že slovenská účast v tomto zborníku je pravdivá, súc presnou mierou čohosi nepresného, o čom neviem, jako tomu nadávať. Servus!

Obsah

(Československý fejeton/fejtón.1975 - 1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l.: 1976. 276 s.)
Ludvík Vaculík: Predslov
Ludvík Vaculík: Jaro je tady (17.3.1975)
Pavel Kohout: Hody hody doprovody (24.3.1975)
Karel Kyncl: Nedáte-li červené, dejte aspoň bílé (25.3.1975)
Alexandr Kliment: Čára na zdi (31.3.1975)
Jan Trefulka: Fejeton o všedním dnu (7.4.1975)
Sergej Machonin: Pieta (10.4.1975)
Karel Kyncl: Fejeton o počasí ( 11.4.1975)
Juraj Špitzer: Blízké vzdialenosti (14.4.1975)
Věra Šťovíčková: Nekamenujte proroky (17.4.1975)
Ivan Kadlečík: Abraham zplodil Izáka. Izák zplodil Jákoba (13.4.1975)
Ivan Klíma: Konec civilizace (21.4.1975)
Milan Uhde: Můj apríl (20.4.4975)
Ivan kadlečík: O tráve (5.5.1975)
Ludvík Vaculík: Feuilleton o 1. Máji 1975 (7.5.1975)
Pavel Hrúz: Neje sa všetko také horúce (25.5.1975)
Miroslava Rektorisová: Koníček (19.6.1975)
Milan Šimečka: Fejeton o zemine (červen 1975)
Pavel Kohout: Chilští Koniášové (28.7.1975)
Václav havel: Zpívá celá rodina (25.8.1975)
Petr Kabeš: Helsinky 1967 (srpen 1975)
Ivan Kadlečík: Však ještě ruka není ukrácena (15.9.1975)
Ludvík Vaculík: Jak se špatná zpráva změnila v lepší (22.9.1975)
Lumír Čivrný: O pomíjejícnosti věcí a rozhodujícím vlivu dopravy (25.9.1975)
Milan Uhde: Muž, který volal Daňhela (20.10.1975)
Jan Trefulka: Sláva světa (27.10.1975)
Luboš Dobrovský: O čepičce s kšiltem (3.11.1975)
Jiří Gruša: Jak jsem slíbil fejeton (15.12.1975)
Pavel Kohout: Bebra (prosinec 1975)
Ivan Kadlečík: Sám sebe P.F.76 (31.12.1975)
Milan Šimečka: Kamenožráči (7.1.1976)
Helena Klímová: Sibiřskému vlku (14.1.1976)
Ludvík Vaculík: Skvrny na slunci? (22.1.1976)
Petr Pithart: Podivné souvislosti (29.1.1976)
Pavel Kohout: Od Fučíka k Minaříku (18.2.1976)
Pavel Landovský: Věci holt mají svůj vlastní koloběh (1.3.1976)
Ivan Binar: Osud umění (4.3.1976)
Ivan Kadlečík: O zvony sa nebojím (8.3.1976)
Ludvík Vaculík: S bratrancem o zimním postřiku (16.3.1976)
Oldřich Kryštofek: "Já jsem měl krásnej život" (březen 1976)
František Pavlíček: O pranostikách, mudrosloví a jiných prostopravdách (19.3.1976)
Pavel Kohout: Fejeton o fejetonech (20.3.1976)