Vítězství nejskvělejší

(Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice)

Radostná událost, kterou budu líčit, by ještě dnes, po letech, jistě našla v Praze několik tisíc svědků.

Jednou na podzim napsal mi můj venkovský přítel Josef, že příští neděli pojede s Tarpou dostih v Chuchli. Jeho finanční situace je tak špatná a řešení se tak odnikud nenabízí, že přihlásí-li Tarpu do závodu, nemůže ztratit, leda by na ni sám vsadil. Zpráva mě překvapila. Jakživ jsem nebyl na dostihu. Bylo jasné, že přišel čas uvidět dostih.

Samozřejmě viděl jsem už Josefa jezdit, a několikrát! Ale vždycky to bylo něco okresnějšího. Josef patří k oněm nadšencům, kteří se snaží udr­žet v Čechách jezdecký ruch tím, že se navzájem zvou z okresu do okresu, udělují si tam plakety za rovinku, proutky či parkúr, a když pak odepnou od své paže kokardu, masírují si kříž, odůvodňujíce, proč jim kůň na po­slední překážce štycl a - následující odborné vyjádření se mi vždycky líbí - ztratil jezdce. Měl jsem víckrát příležitost sedět s Josefem u polně prostře­ného stolu ve společnosti obstarožních mužů, jimž po celý zbytek vydaře­ného dne šuměla v ústech stará rajťácká sláva, kdy padaly rekordy, muži, koně i pruhovaná břevna, zatímco obchodní organizace potichu prodávaly české koňstvo do Německa či do buřtů.

Josefova postava, nezištně zbědovaná ušlechtilým sportem, je známa po celých středních Čechách stejně jako jeho polokrevná klisna Tarpa. Po celých středních Čechách krom Prahy! I jeho příšerné auto značky Praga RN, v němž spolu ti dva jezdí od úspěchu k úspěchu, trousíce za sebou seno i slámu. A nemine skutečně rok, aby Josef nevyhrál někde sto korun, budík nebo žehličku.

Ale v Chuchli, v Chuchli se dá vyhrát i pět tisíc!

Toho dne, kdy jsem dostal tu zprávu, přišel na návštěvu Bohuslav Bla­žek, jenž u nás nebyl už dva dny. Blažek je mladý přítel naší rodiny, který nosí mé ženě i třikrát týdně čerstvé zprávy ze svých dvacetiletých spole­čenských kruhů, blbne s našimi dětmi a mě nutí číst své nejintimnější kosmogonie, úmyslně psané starým plnicím perem zeleným inkoustem na špatném, rozpíjivém papíře. No - myslím si naopak v klidnějších okamži­cích - je dobře, má-li žena vždycky ještě mladé ctitele, a je nakonec v pořádku, když děti poznávají správné užití nutných sprostých slov od někoho jiného důvěryhodného, než jsou tatínek a maminka.

„Tak co, otče Vaculíku, a co vy pořád děláte,“ zeptal se Blažek nako­nec, když se byl celý večer dosyta nažvanil o tom, co za ty dva dny dělal on, a když už měl podle všech bontonů dávno být pryč.

„Nic. Je moc hodin,“ odpověděl jsem.

Usmál se ducatě a hlasem, v němž znělo odpuštění, pravil:

„A co váš přítel Josef pořád dělá?“

„O půlnoci mě už nic takového nezajímá vykládat,“ řekl jsem.

„Ale no tak!“ pokárala mě žena.

„Snad aspoň větou byste moh. Ovládněte se ještě,“ pravil Blažek.

„Josef? Ten se rozhodl vystoupit v neděli na státním závodišti v Chuch­li, obuj se a jdi.“

„Víte, co by byla legrace? Kdyby vyhrál!“ pravil Blažek a šoural se k předsíni. „Byl jste někdy v Chuchli?“

„Nebyl.“

„Já taky ne, ale mám o tom představu. Představuju si, že je to místo, kam chodí pracháči, před ksichtama drží těžké triedry, chladnou tváří maskují děsné rozčílení a jejich personál k nim pořád přibíhá s důvěrnými informacemi a odnáší od nich sázkové tikety. Půjdeme tam?“

„Já jistě, ale ty až jindy,“ odpověděl jsem.

„Na čem pojede váš přítel Josef? Na Tarpě?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Ach, to je mně jí chuděrky líto,“ udělal smutný obličej obouvaje si lajdácký polobotky bez rozvázání tkanic. „Ne že bych ji podceňoval, víte, je to úžasně cílevědomá bytost, má takové aristokratické způsoby, ta půlka krve se holt prosazuje, úžasně chytrý tadyhleten výraz kolem očí, ale i když bude dost houževnatá, je naproti tomu zase velice zdrženlivá a skromná a řekl bych, že až moc nervově labilní...“ a žvanil takto o koni, jehož viděl jednou, ještě asi třicet vteřin.

„No a proč teda povídáš, že by mohla vyhrát?“ zeptal jsem se.

„Protože ji tam nikdo nebude znát a jeho taky ne, což snad je důležité, nemyslíte, otče Vaculíku? Představte si, kdyby se najednou odkudsi vyno­řila nějakým způsobem zvýznamnělá zpráva, že přišel ten Josef z Bezejovic a jeho nadaná klisna Tarpa. A kterej to je? která? kde už jela? - šeptalo by se a nikdo by nic nevěděl! A přitom by se rozneslo, že je to vyložený favo­rit, ale kdo s tím přišel...“

„To je blbost,“ zarazil jsem ho. „To bysme museli zařídit leda my dva.“

„Otče!“ zaprosil Bohuslav Blažek, „pojďte to tedy udělat! Pojďte! Otče Vaculíku! Kdo jiný už by moh!“

A prosil mě a prosil, až jsem mu to, hlupákovi, musel slíbit.

*

Byla pěkná zářijová neděle. Kráčel jsem se svými třemi syny a jedním Blažkem prosím na dostihy. Nejstarší syn nesl tyč, prostřední taky, nej­mladší se vztekal, že taky nějakou chce, ale my jsme třetí nepotřebovali. Blažek nesl pod paží opatrně papírovou rouru. Zaplatili jsme směšné vstup­né - já pět korun, děcka snad dvě; myslel jsem, že něco takového musí být dražší! Hned za branou mě příjemně naladilo prostranství pěkně a čistě upravené, všude trávník a žádná škvára a písek jako na nějakém fotbališti. Ačkoli tu musely být už tisíce lidu, bylo tu docela volně. Už ted, když jsem srovnával dostihy, jež jsem neviděl, s fotbalem, který jsem taky v životě neviděl, bylo i primitivovi jasné, že dostihy jsou mnohem pěknější.

„Mně se tu líbí!“ zvolal jsem.

Moji synové řekli, že jim také, a rovněž Blažek musel dvě minuty roze­bírat, proč má dobrý pocit. Synové hned, že si půjdou prohlédnout celý rajón závodiště, a chtěli mi vrazit do ruky své tyče. Chochó, to víte! Než jsem jim dovolil odejít, určil jsem základní bod, kde se za všech okolností sejdeme: bylo to výhodné místo v cílové rovině poblíž vlajkového stožáru.

Ušlechtilý vánek táhl nad zeleným prostranstvím, kde barevné prapor­ky tu a tam vytyčovaly příští události. Po náspu silnice za závodištěm tiše se míhala auta, za silnicí pomalu prošel červenobílý komín parníku, jenž tam plul po řece, jak jinak, a za řekou na stráni stály domy v terasách zahrad. Nad tím vším se fantasticky organizovala letní mračna - ačkoliv tehdy bylo září - mračna s okraji bíle prožhavenými a s výhružně šedivými jádry. Když se ještě vpravo nad zalesněným vrchem ozvalo třaslavé vrčení leteckého motoru a já jsem pod těmi mraky našel dva vytažené větroně, napadlo mi, že je to tady jak na obrazech Kamila Lhotáka; lehké, vzdušné, čisté, tajně dramatické. K tomu ti lidé promenující po trávníku, sedící v trávě, popíjející z papírových pohárů, vlídně rozmlouvající, až jsem na krátkou chvíli podlehl klamnému pocitu: jako by byly normální poměry. Či přesněji: jako by žádné hospodářské a politické poměry nebyly. V této pohodné náladě bez poměrů pocítil jsem chuť oslovit Blažka.

„Lidé vlastně mají různé zábavy,“ řekl jsem.

„Lidé totiž si zvyknou,“ odpověděl přesně.

„Něco ti povím, milý Blažku,“ řekl jsem. „Onehdy mi jeden starý děda vykládal: V sobotu jsme ještě byli s Mařkou v zoologické zahradě, v neděli na dostihách v Chuchli, zpátky jsme se zastavili na víně, ve středu vypukla první světová válka - a od té doby to stojí za hovno.“

Blažek mlčel, zřejmě se v duchu snažil si tu sentenci zopakovat.

„Hrozně zajímavé by bylo,“ pravil potom, „kdyby existovala nějaká sku­tečně objektivní metoda hodnocení poměrů z hlediska toho, jak se v nich lidé subjektivně cítí. Mně už je protivný můj vlastní otec se svými retro­spektivami, i když naprosto věřím, že pro něj mají platnost skutečnosti o váze až fyzikální, ale objektivně není nikdy jasné, do jaké míry, rozumíte, se na jeho nynějším prožívání minulosti podílí už stařecký splín a co z toho je přece jen zkušenost lidstva, že svět je stále posranější. Tak by mě velice zajímalo, víte - protože hmotně a technicky je pokrok nepopiratelný - jestli ta nespokojenost není vyjádřitelná jistým trvalým koeficientem, jímž by se měl přepočítávat výrok těch starochů zcela automaticky, a jednou, pocho­pitelně, i výroky naše.“

„Já bych myslel,“ začal jsem, ale on mě zvýšeným hlasem přerušil: „Rozumíte! Protože je otázka, zda v člověkově vědomí nejsou jakési - řeknu to velmi přibližně - dráždivě receptory vnímavé speciálně pro sociál­ní skutečnosti. A tenze těchto receptorů se mění závisle na úhozech, jimiž sociální skutečnost do nich buší. Čili, chápejte, nezáleželo by vlastně na tom, jaké poměry opravdu jsou, ale na tom, kolik vnímavosti ze své celko­vé vnímavosti můžeme jim věnovat. - Ale co jste chtěl říct?“

„No, třeba jo,“ dokončil jsem svou myšlenku.

Věděl milý Blažek, na čem je, usmál se boubelatě a hlasem, v němž znělo odpuštění, řekl:

„Což kdybychom se, otče Vaculíku, raději podívali, jestli nám tu někde figuruje přítel Josef?“

Začali jsme pročítat dostihový program. Josefovo vystoupení, steeple­chase na 3200 metrů, bylo zařazeno až v druhé půli. Možná, že k němu už ani nedojde, protože konec tohohle příjemného zeleného odpoledne hrozí se ztratit ve strašlivém dešti, k němuž se mračna organizovala stále impo­zantněji. A najednou mi na vteřinu krom srandy zabylo krutě líto Josefa, který se dal na ty tři pekelné kilometry jistě aspoň s třímilimetrovou nadě­jí. Proboha, co tam děláme?

Zatím bylo odstartováno několik závodů a nejstarší syn mi přišel ozná­mit, že vyhrál pět korun. A jestliže si to výslovně přeju, že mi vsadí na příští závod také. Dal jsem mu zkrátka deset korun. Mimo to zjistil, že favoritem v Josefově závodě je Gimín. Prostřední syn mi přišel říct, že ztratil nejmlad­šího. Na to jsem řekl:

„Tak ho hledej!“

Vydali jsme se s Blažkem pátrat po Josefovi. Nenašli jsme ho ovšem, jistě byl někde téte-á-téte s Tarpou. Před Stánky sázkové kanceláře stály hloučky. V paddocku, což je okrouhlé ohrazené místo, prováděli žokejové koně připravené na start příštího závodu. Kolem se tísnili znalci, odhadu­jíce kondici koní. Z věže rozhodčích padala hlášení a pokyny, jimž jsme my dva s Blažkem nemohli rozumět. Nevěděli jsme, jak začít. Bylo to tu sice trochu takové, jak jsme si to představovali, ale hodně jiné. Do sedliště, kde zřejmě dleli koně, jejich jezdci a majitelé, nikoho nepouštěli. Další vlivné místo byla věž rozhodčích. Skuteční odborníci a vážní interesenti jistě seděli na hlavní tribuně, na krcích jistě triedry, kolem nich bylo polo­prázdno, protože tato místa byla drahá, lístky bychom jistě dostali, ale ne­bylo nám jasné, jak by se odtamtud dalo působit na závodiště, do sedliště či snad do obecenstva, a už vůbec nevím, jak na koně. Nebylo by přátelštější poradit Josefovi, aby odřekl?

Když jsme dlouho marně hledali Josefa, rozhodli jsme se dívat aspoň na závody. Vrátili jsme se ke svému výhodnému místu u zábradlí, ale to mezi­tím obsadila rodina Cikánů. Starý otec, silničním sluncem opálený a vysu­šený, spokojený, jak tam ležel na trávníku ve švestkově modrém dvouřa­dovém obleku, v bílé košili bez vázanky a v černém plstěném klobouku se širokou zelenou stuhou, matka, velmi snědá, oděná do modrých sukní a hnědého svetru, který stěží držel pohromadě její prsy, jak ležela pohodl­ně vedle svého muže, a nad nimi, aby viděli víc, stáli a tvořili ochranný tunel proti okolnímu obecenstvu dva jejich sekáči synové v tmavých kal­hotách, tvídových sakách a bělostných košilích s kravatkou, a tak se všichni docela bez triedrů dívali do dálky, kde se pohybovali malincí koníčci, jen někdy se některý přiblížil blíž a proběhl opravdově kolem, supěl jako měch masa, s jezdcem zaháknutým jako parazit.

Když jsme tak ztratili výhodné místo, hledali jsme jiné, a tím se octli vůbec mimo jakékoliv dění. Všecko se odehrávalo hned tam, hned jinde a jen máloco přihodilo se přímo u nás. Byli jsme tím oba, já i Blažek, udive­ni a pobaveni. A Josefa jsme nenašli. Přijel vůbec?

Potkali jsme však mého prostředního syna, který řekl, že svého menší­ho bratříčka nemůže najít. Myslel asi, když to řekne ufňukaně, že mi ho snad bude líto víc než jeho ztraceného bratra. Naopak, dozlobilo mě to víc než ztracený syn. Rekl jsem:

„Jen hledej, hledej dál!“

„Pojď sem,“ zvolal na něj Blažek, dřepl k němu a zeptal se jej: „A díváš se taky trochu na koně?“

„Jak se můžu dívat, když...“ A ve vzteklém breku se obrátil na odchod. Tyč držel svisle před sebou.

„Sem pojď!“ zvolal jsem. „Víš co, tak se naň vykašli, na osla. Však on ví, kam má přijít v nejhorším případě!“

Šli jsme do paddocku. Tam stál nejstarší syn s druhou tyčí, obzíral koně a snažil se získat nějaký tip.

„Prohráls, že?“ zeptal jsem ho.

„To by se nedalo tvrdit,“ odpověděl. „Mám tolik, kolik jsem měl, když jsme sem přišli. Ale tys prohrál deset korun.“

„Tady zůstaň, abysme tě našli, až se do toho dáme,“ nařídil jsem mu. Pak jsme se s Blažkem chvíli dívali na závody a bylo to směšné, jak tady vážní, dospělí lidi rajtujou jak haranti a kolik jiných tomu asistuje, ačkoliv poměry jsou přeci úplně odlišné a neveselé. Také Josef, který si přeci po­měry uvědomuje, bude mít strakaté gatě a nějakou červenou čepičku s kšiltíčkem jako kašpar. Někdo se mě zezadu dotkl, otočil jsem se, byl to Josef.

„Nazdar, to je fajn!“ pozdravil. „Dostals můj dopis?“

„Nedostal. Tarpa telefonovala.“

„To nevadí, že jste přišli. Hlavně, že jste tady. Ale bude to hrozné!“ Zakryl si dlaní svou zbytečnými starostmi zbrázděnou tvář.

„Jak se cítíte?“ zeptal se ho Blažek.

„Blbě. Tlačí mě bota.“

„A psychicky?“ zeptal se Blažek.

„Tlačí mě bota,“ odpověděl Josef.

„Hlavně, když víte, kde vás bota tlačí,“ poradil mu Blažek.

„Nač mají ti tvoji kluci ty hole,“ zeptal se mě Josef.

„Na vaše vítězství,“ odpověděl Blažek.

„Tím ji budete mlátit, až mi nebude chtít na překážku?“

„My pracujeme jemnějšími metodami,“ řekl Blažek. „Tak jemnými, že si dokonce vy sám budete myslet, že jste zvítězil vlastní dovedností a silou svého koně.“

„Neblbněte...“ podíval se Josef prosebně.

„Musíš hlavně být klidný, Josefe,“ pravil jsem, „jeď potom klidně. Klid­ně!“

Vrtěl hlavou a vzdychal. Ne, Josef nevypadal na favorita! Za chvíli se omluvil, že musí na váhu, převléct se a sedlat. Šli jsme k paddocku, a když se tam Josef objevil, v červenožlutém dresu a žluté čepičce s kšiltíčkem, veda na otěži bílou kobylu, začali jsme účinkovat. Na obě tyče navlékl Blažek stočený pruh papíru, a když chlapci papír roztáhli a vyzvedli nad hlavy, ukázalo se heslo:

Josef z Bezejovic, ten jede nejvíc!

Lidé si ho nejdřív nevšimli, ale Josef zavřel oči leknutím a zapotácel se. Potom si Blažek s mým synem vyměnili tyče, objevila se druhá strana papí­ru a na ní:

Josefe, Josefe, ať tě Tarpa donese!

Josef se od hrůzy neodvážil zvednout hlavu, Tarpa zčervenala až za uši­ma, lidé se usmívali a já, já jsem začal dělat velikého novináře: fotografoval jsem nejprve jednou kamerou, pak druhou, vypůjčenou, pak jsem to všech­no filmoval: Josefa s Tarpou, Blažka s mými syny a jejich hesla. Na krku se mi ještě houpal futrál s těžkým triedrem, lehčím o několik vysypaných čo­ček, ale to nikdo nesměl vědět. Občas jsem si něco jako zapisoval do bloč­ku a ptal jsem se lidí nalevo i napravo: „Kdo to je? Odkud je? Znáte tu kobylu?“ Ale nikdo napravo ani nalevo ji neznal, takže polovička našeho záměru zdála se být splněna. Pak jsem učinil tiché znamení a Blažek začal mírně provolávat:

Máme svého koně, to je něco pro ně!

Tarpa klisna velmi zdatná, nevyrovná se jí žádná!

Nezklamal, Blažek. Myslel jsem, že se přeci neosmělí, ale teď se k němu přidali mí synové, krom jednoho ztraceného, a také několik mladých lidí se z legrace připojilo. Josef držel pravou rukou otěž, levou si kryl tvář a pomalu vrtěl hlavou, čímž se ovšem prozrazoval. Načrtl jsem do bloku čerstvé heslo, kývl prstem, jeden ze synů přiběhl a po chvíli už bylo slyšet:

My sázíme na Josefa, to je přeci jistá trefa!

Nevím, jak bychom dopadli na fotbale, ale toto obecenstvo nás shoví­vavě propouštělo, kudy jsme kráčeli s našimi hesly, a občas na nás volalo naše myšlenky:

Máme svého koně, to je něco pro ně!

My sázíme na Josefa, to je přeci jistá trefa!

Zatím koně nastupovali k dostihu. Hlasatel oznamoval jména a spous­tu dalších údajů, jimž jsme nerozuměli. Před jménem Tarpy se maličko zarazil, než řekl: „A je tu také Tarpa, klisna velmi zdatná - no uvidíme!“ - Aha, chytli se!

Mávl jsem novinářskou legitimací, jež mě samozřejmě ke vstupu na hlavní tribunu neopravňovala, ale pořadatel byl pomalý, a vyběhl jsem po stupních až skoro pod střechu. Závodiště jsem měl pod sebou jako zelené sukno obrovského biliáru s neúměrně barevnými maličkými koulemi. To byl docela jiný výhled, než jsem měl dole s Cikány!

Koně na startu se točili na místě, někteří nedočkavě vybíhali a byli násilím vraceni, byl to zmatený vír. Musel jsem obdivovat Josefa a bylo mi líto nevědomého zvířete Tarpy. Bohužel tam byli dva bílí koně, takže se budu bát o dva, protože můj triedr byl lehčí o pár čoček. Gimín, Gimín, slyšel jsem z ampliónu. To byl favorit. Znalci kol mě měli před sebou jakési listiny a bloky, před ksichtama drželi těžké triedry.

První start se nezdařil, koně se museli vrátit.

„Co? On byl nějaký první start?“ řekl o tom později Josef.

Byl totiž úplně vzadu, nestaral se, a teprve když si povšiml, že ostatní koně se začínají vážně vzdalovat, pobídl Tarpu ke spěchu za nimi. To byl start. Já ovšem jsem myslel, že Josef je docela poměrně ještě dosti vpředu, ale to byl ten druhý bělouš, asi pátý od konce mezi devatenácti koňmi. Taky se udělala veliká tma. Ano, to jsem zapomněl říct: temnota zhoustla ve večer, krajina za Zbraslaví se zastřela šedým závojem, a sotva zazněl startovní zvon, spustil se strašlivý lijavec. Do zatáčky vletěli koně z jedné strany, průtrž mračen z druhé a vše se smísilo, jen Tarpa se vydělila.

Hlasatel hlásil:

„Koně nám odstartovali, jenom Tarpa se zdržela...“

Všecky koně přeběhli první heku a šli na vážnější překážku - na zahrád­ku, což je dvojitý živý plot a mezi ním dvojitý úzký příkop. Sestava se už protáhla. Něco se tam přihodilo, protože se zvedl vzrušený šum. Z amplió­nu se ozvalo:

„A první pád!“

Viděl jsem to teď už i já, bez triedru: Tarpa spadla!

„A padá Tarpa,“ fádním hlasem pravil hlasatel a dodal: „Josefe, Josefe, ať tě Tarpa donese.“

Ruka s kamerou mi klesla, nemělo to cenu, už pro to ne, že byla vlastně tma...

„... Ale padá, ano, přátelé, už je to tak, padá Gimín!“

Muž v ampliónu skoro vzlykl, odborníci kolem mne začali repetit, déšť byl obrovský, nekrytá plocha se vyprázdnila, nevím, kam všichni ti lidé zalezli, jen jedna jakási malá postavička se značila nezřetelně mezi šňůrka­mi vody u vlajkového stožáru. Na zrak jsem nemohl spolehnout, ale úsu­dek mně nezklamal: byl to můj ztracený syn, který se dostavil na místo smluvené pro chvíli nejhorší. Chtěl jsem běžet pro něj, vždyť je po závodě, když Tarpa spadla, ale z ampliónu se vtom ozvalo:

„Nebyla to Tarpa... byl to...“

Josef o tom později řekl:

„Přijel jsem na zahrádku úplně poslední, a co vidím: válí se tam Gimín a ještě jakási šimla.“

Střelhbitě začal jsem zase filmovat: jako když hrách na stěnu hází, film zůstal za mnou prázdný, taková byla tma. Viděl jsem jenom, jak se jakýsi roztažený prořídlý útvar blíží k francouzskému skoku. Francouzák je dvoji­tý živý plot s metrovým příkopem uvnitř. Bílá skvrna se přenesla přes pře­kážku a jede dál - k anglickému skoku. Josef o tom pak řekl:

„Angličák je ošemetný, protože má doskok výš než odskok. Tak jsem ji nadlehčil...“

„Proč,“ zeptal jsem se.

„Abych ji upozornil, že přijde něco, co neví: že ten doskok je výš.“ Tam někteří koně spadli, někteří se zastavili. Marně je jezdci otáčeli znovu k překážce. Sestava, už hodně řídká, dospěla po celé délce protější strany závodiště až do levého rohu, přešla přes zeď a vcházela do zatáčky, blížíc se k nám. Za zatáčkou čekal nejprve bulfinč, což je hliněný násep s plotem na vrcholu, a pak velmi vážná překážka - tribunní skok neboli tribuňák. Je to plot a v jeho skrytu čtyřmetrový příkop. Bylo neuvěřitelné, co se dělo dál, ale viděli to všichni, což je několik tisíc lidí:

Přes tribuňák přešel jediný kůň, což byla Tarpa!

Josef o tom později řekl:

„Už v zatáčce jsem viděl, že přední koně jsou nejistí a odskakují šikmo. Když jsem přešel přes bulfinč a šel na tribuňák, trochu jsem přidal a našel si místo mezi koňmi...“

„Proč,“ zeptal jsem se.

„Abych šel na překážku mezi prvníma...!“

„A proč?“ zeptal jsem se.

„Ze kdyby někteří koně štycli a Tarpa byla za nimi, už bych ji tam také nedostal. A naráz, člověče, hledím... já jedu sám!“

Zakryl si údivem tvář, vrtěl pomalu hlavou a strašně se smál.

V neuvěřitelné samotě, s nesmírným úžasem jsem to pozoroval, šla Tarpa mezi loužemi po tom obrovském zeleném sukně. Překonala heku, pak malý anglický skok na diagonále, to vše už docela pomalu a v klidu. Přesně tak, jak jsem Josefovi předtím radil. Neboť už nic ji nemohlo ohrozit, jedině zakopnutí zlaté podkovičky o stříbrnou nitku nebo sklouznutí na mokré trávě. Pořád lilo. Kdyby i Josef spadl, dalo by se to všechno prohlásit mož­ná za zmateční a neplatné. Ale když dojede, dojde, doleze - všichni, úplně všichni prohráli!!!

„Závod se stal záležitostí jediného koně,“ hlásil amplión. „Splnilo se neuvěřitelné, co jsme mohli číst na jednom hesle: Josef z Bezejovic, ten jede nejvíc!“

Kolem mne rozezněly se kletby. Přímo se říkalo, že to patří do prdele, že je v tom jistě nějaká sprosťárna a že bude podán protest. Mizel jsem a hlavou mi znělo: Udělali jsme koně, udělali jsme koně! Už jen v chůzi jsem podle hlášení ampliónu sledoval Tarpin doběh, podle zvonu věděl jsem, že se blíží k cíli, a že zvítězila, poznal jsem podle potlesku, který za­zněl zpod okapů, od kiosků a ze všech děr, kam diváci zalezli.

„Schovej se!“ volal jsem na svého nejmladšího syna stojícího na smlu­veném místě.

Ale on neslyšel pro šumot vody na svých boltcích.

Z ampliónu se zas ozvalo hlášení: rozhodčí potvrdili vítězství Tarpy. Odněkud se zvedl protestní pískot. Objevil se Bohuslav Blažek.

„Otče, co říkáte!“

Objali jsme se.

Josefa jsme našli, jak se starostlivým čelem vyvádí na vůz Tarpu zakry­tou přikrývkami. Pravil:

„Člověče, bylo to dobré, ale musím honem zmizet!“

„Jak to? Proč? A co cena?“

„Ať mi to pošlou. Ted musím pryč, nebo mě tu zmlátí. Chtějí to prý

skrečovat.“

„Kdepak, už to potvrdili,“ řekl jsem a zeptal se: „Jak to, žes vyhrál?“ Mávl unaveně rukou a řekl:

„Co jsem měl dělat? Když tak lilo, ona chtěla jen domů a domů. Tak jsem ji vždycky jen natočil hubou k překážce.“

Bylo to tak. Tarpa o tom později řekla:

„Dalo se hrozně do deště. Nebylo vidět na deset metrů. Vždycky jsem myslela, že je to už ta poslední překážka.“

Poslal jsem nejstaršího syna k vlajkovému stožáru pro nejmladšího. Ten, když přišel a viděl nás všechny suché, považoval to za hrozný podvod, pak se zeptal:

„A kdo teda vyhrál?“

„Tarpa!!!“ odpověděli jsme všichni.

Nemohl tomu uvěřit. Když uvěřil, zeptal se:

„A měli jsme na ni vsazeno?“

Všichni jsme na sebe pohlédli s úžasem. Neboť na to jsme zapomněli. Teprv teď se náš nejmladší rozplakal.

(1969)