1993 Jak se dělá chlapec

Problematická spolehlivost světa

Deníkový román Ludvíka Vaculíka

Josef Vohryzek

(Respekt, 25. 4. 1994, č. 17)

OCR Document
*/

O posledním románu Ludvíka Vaculíka Jak se dělá chlapec se už psalo víc, než se u nás o nových knihách obvykle píše. A ne bezdůvodně. Je to kniha neobvyklých kvalit. Je průhledná jako dobře osvětlené bludiště a vybízí k mnoha způsobům čtení. Případní vykladači s ní dlouho nebudou hotovi. V jednom ohledu je po tomto románu možné přiřadit Vaculíka k autorům, kteří byli středem pozornosti zejména v 60. a 70.letech. Mám na mysli autory typu Henryho Millera a Anais Ninové. Dojde-li k podrobnějšímu srovnání, bude se po mém soudu Vaculík jevit jako autor, který rozehrává společné téma tohoto okruhu na více strunách a strmějších akordech, než jak to známe od autorů mezinárodně proslulých.

Nastavování zrcadel zrcadlům

Co Vaculíkův poslední román charakterizuje nejnápadněji, jsou paradoxy. Autorovo alter ego - trvejme na tomto označení vypravěče navzdory všem sugescím, které plynou z privátních konotací knihy - soudí s hněvem uvolněnost mravů, přestože sám žije v bigamii. Je hluboce otřesen, když zjistí, že mu jeho partnerka byla nevěrná, přestože ji k tomu sám dohnal. Pobuřuje ho, že o své nevěře píše román, a řeší to tím, že píše román o tom, jaký ona píše román a jak to všechno bylo. Celá tato hra nastavování zrcadel nastaveným zrcadlům si při tom všem udržuje naprostou vážnost a tak je také čtenářem prožívána, žádný z těch rozporů a protimluvů vypravěče neznevažuje ani neusvědčuje.

Vaculíkovo psaní o psaní má své zázemí v jeho deníkovém románu Český snář, napsaném před patnácti lety, a v autorské zkušenosti, kterou jím nabyl. Když si večer zapisoval, co během dne prožil, časem zjistil, že někdy během dne prožívá to, o čem by chtěl večer psát. V románu Jak se dělá chlapec následuje zkušenost další, o které autor říká, že se mu v životě čas od času stává to, co si napsal. S těmito vzájemnými účinky života a psaní souvisejí zřejmě i zrcadlové efekty, jichž je ve Vaculíkově knize mnoho. Motivy zrcadlových sálů, labyrintů a zrcadlení všeho druhu mají tradici už v antice a ještě víc u romantiků a v počátcích modernismu. U Vaculíka jsou zakotveny i v sebestřednosti deníkové struktury a v tom, jak paradoxně ji pojednává. V těchto deníkových záznamech, z nichž je román udělán, se totiž všechno od začátku vztahuje k chlapci dávno předtím, než je o jeho narození rozhodnuto. Takové anticipace deníková forma vylučuje, ale u Vaculíka působí docela přirozeně. Je to dílo, utkané výhradně ze svárů a rozporů, ale tvoří jednotu nebývale ucelenou.

Té jednoty a ucelenosti Vaculík dosahuje nejčastěji tím, že rozpory zesílí, spíš než aby je překlenul, zmírnil nebo "vysvětlil". Kapitoly románu jsou nadepsány daty zápisů a intervaly mezi nimi jsou zpravidla měsíční. Struktura románu a styl podání kolísají mezi deníkem a románem, ale deníkový charakter tím není oslaben.

Obnažování skrytého

Specifika deníkové literatury upoutávají v poslední době tolik pozornosti, že uniká to, v čem tento útvar představuje kontinuum a je pokračováním struktur, které rozvíjí v jejich původním duchu. Příznačným útvarem velké prózy 19.století byl tzv. "román klíčové dírky", k jehož největším představitelům patřil Dostojevskij. V některých z jeho nejvýznamnějších románů jsou postavy, jejichž jediným posláním je spěchat z jednoho příbytku do druhého, přenášet zprávy, a těmito pohyby pohánět románový děj, jehož nitky vedou za dveře těchto příbytků. Za těmi dveřmi je ona skrytost, jejíž odkrývání naplňuje románový čas. Vyprávět tedy znamená zbavovat příbytky jejich intimity. Hannah Arendtová vysvětlila intimitu jako to, o čem se nemluví. Moderní román a krásná literatura vůbec, ne-li veškeré umění, je rozmlouváním o tom, o čem se nemluví.

Obnažování skrytého je ještě nápadněji vlastností deníkových románů než "románů klíčové dírky". V nich autor zprvu svěřuje papíru své soukromí jakoby bez tvárného úsilí, které by materiál prožitků přizpůsobilo požadavkům standardizujících konvencí, ale později je zveřejní. Jedním z iniciátorů moderní deníkové literatury v Čechách je však Jiří Kolář, u něhož původní skrytost záznamů nemá ráz intimity a jejich zveřejnění je o to apelativnější povahy. Všeobecně ale platí, že autor deníku uniká povinnostem vševědoucího vypravěče, že při psaní neví, co se z dnešního záznamu odvine zítra, nekomponuje příběh, jehož nepředvídatelné peripetie důmyslně připravuje předem, ale zbaven všech stylizačních zátěží se zbavuje tvaru, což je způsob, jak ztvárňovat novým způsobem. Téma psaní o psaní je v románu Jak se dělá chlapec rozvinuto i tím, jak často tu je řeč o fotografování. Toto jsou autorova vlastní slova o snímku, který působí jako detail z deníku: "Je to obraz události a obraz událost"

Přesto je Jak se dělá chlapec koneckonců mimořádně ucelený román. Je to příběh, který začíná rozpadem partnerského vztahu, pokračuje tím, že rozchod se odkládá, aby byl udělán chlapec, a končí tím, že k rozchodu přece jen dojde, když vztah svou roli splnil, chlapec je na světě a jeho místo v něm a mezi oběma rodiči je "spolehlivě" nalezeno. Ta "spolehlivost" je, pravda, napadnutelná, ale i to patří k paradoxům Vaculíkovy knihy a vlastně celé jeho tvorby, že právě on nám předkládá podobu a míru oné problematické "spolehlivosti" světa a bytí, která jediná je dnes v tomto směru všeobecně dostupná.

Normy a svobody

Název Vaculíkovy knihy není rozverný, jak usoudil jeden kritik, ale mimořádně přesný, věcný, ba dokonce instruktivní. Je to doslova a do písmene příběh o tom, jak se chlapec dělá, a to chlapec, o kterém je řeč, i chlapec, který žije svůj neodbytný život v duši vypravěče, zápasícího se svou vlastní nevítanou zralostí znovu a znovu v knize za knihou ve všech peripetiích jeho pomalého, a přitom strmého vývoje. U Vaculíka představuje sex nejen libido a romantický cit, jak je tomu běžně v literatuře tohoto tématu. U něho je integrální součástí sexu také jeho funkce rozmnožovací, a to v míře tak intenzívní, v jaké bychom to u jiných autorů těžko nacházeli. Zdaleka tu nejde jen o touhu po dítěti jako symbolu plnosti života, ale o nutkavou potřebu opakovaného sebepotvrzení a překonání smrti. Tato nutkavost - a ne chuť dráždivého obnažení nebo dobové revolty proti tradičnímu tabu - je vysvětlením toho, že do textu vstoupilo tolik podrobností z anatomie sexu, až po ten potůček semene, který musel být zachycen v celé své názornosti. Je tu zřejmá spojitost s tím, jak často a s jakou intenzitou autor ve svých fejetonech v kratičkých odbočkách vzpomíná na chvíle, strávené v klukovských letech u potoků a řek. Pronikavá názornost těchto reminiscencí vyvěrá, zdá se, z téže sexuální inspirace.

Humorně laděné erotismy u Vaculíka nemají - aspoň ne v první řadě - charakter provokace. I ty jsou reminiscencemi na klukovská léta. Je v nich hodně z typické verbální gestiky venkovských kluků, jejichž vztah k sexu je ovlivněný pozorováním domácích zvířat a přírody a spíš než překonávání tabu nebo profanaci vyjadřuje bujarý soulad. Autorovo rustikální zázemí podbarvuje i bohatou škálu milostných obsahů se všemi strmými výkyvy citových vznětů a střízlivého výpočtu, romantického úchvatu a pragmatického kalkulu, nezkrotného sebeuskutečňování a přímočaré normy. Porušení intimity tu proto nepřináší jen to, nač už jsme si u pilných autorů erotických spisů zvykli, totiž odhalování toho, co konvence skrývaly a co už pomalu známe líp než ty konvence, ale něco jiného, co je, zdá se, skutečnější: amalgam konvencí a toho, co je porušuje svou přirozeností a původností. Nebo jinak: integraci konvencí a svobody-přírody se všemi napětími, které toto soubytí přináší. Vaculíkovo starodávné pohoršení nad volností mravů a jeho způsob pojmenování intimit tvoří dohromady úhrn, v němž se protivy navzájem z ničeho neusvědčují. V románovém příběhu pak tyto paradoxy postihují intenzitu krize ega, jehož identita byla ohrožena pocitem, že já je nahraditelné někým jiným.

Dělání chlapce je sebeuskutečněním, kterému bariéry zděděných norem nemohou zabránit, a výchova syna je zároveň poslušným splněním rodové povinnosti, uložené kdysi a jednou provždy doma s rustikální důrazností, které se neodmlouvá. Pozoruhodné je pak už jen napětí, s jakým se diktát patriarchálních norem prosazuje simultánně s nutností svobody.

Gesto

Stejně pozoruhodné je však i to, které události autor v deníkových záznamech vynechal. Jsou dvě a nejsou nijak podružné. Je to listopadová revoluce a - chlapcovo narození! Historické události mohou mít sebevětší význam pro život lidí, což v tomto případě pro osobu autora nepochybně platí, ale vnášejí do života lidí a dvojnásob do jejich reflexe o něm neodbytný prvek reprezentativnosti, všeobecnosti, jakési poruchy dimenzí. Těm, jimž přinesla jakýsi happy end, přináší zároveň riziko ztráty obsahu, ba ztráty smyslu, pokud obsah a smysl jejich života nespočívá v očekávání šťastného konce, který si stačí sám. Vynechání chlapcova narození má zase své přirozené vysvětlení v tom, že příliš těsně souvisí s podstatou věci, vlastně je onou podstatou věci, než aby mohlo zaujmout adekvátní místo v příběhu, kterému je - jako každému vyprávění - dáno kolem podstaty kroužit, ne ji kontrahentně a rázem ukázat.

Toto drsné autorské gesto, které z příběhu o tom, jak se dělá dítě, vynechá jeho zrození, může ale mít i jiná vysvětlení, která nebudou postrádat souvislost s pasážemi knihy, jež patří k nejintenzivnějším. Patří k nim dopisy Dominiku Tatarkovi, zejména jeden z nich, který je jakousi Vaculíkovou Písní písní a patří k tomu nejlepšímu, co česká milostná poezie, ať v próze nebo ve verších, má. Jsou tu, zdá se mi, spojitosti, které snad v tuto chvíli ani po interpretaci nevolají.

Terén těla a duše

Monika Zgustová

(Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec. Literární noviny č. 50/1993)

1. Téma prožívání milostného citu jako pekla naplňuje literaturu od nepaměti: Catullus svým "odi et amo" opěvuje nevěrnou Lesbii, Goethův Werther fatálně podléhá svému trápení. Teprve dvacáté století staví před hrdiny jako zrcadlo volbu jejich milenek, které zobrazují jejich úpadek a určují hloubku tohoto úpadku. Profesor Neřád ze stejnojmenného románu Heinricha Manna se ožení se zpěvačkou z kabaretu U modrého anděla, mladý spisovatel Emilio Brentani ze Svevovy Senility marně zápasí se svou posedlostí k rozmařilé Angioline, Proustův jemný, aristokratický Swann, vyčerpaný svou obsedantní vášní k prostopášné Odettě, podlehne své slabosti a ožení se s ní, nikoli snad z přesvědčení, nýbrž z únavy. Mannův Neřád, Svevův Brentani i Proustův Swann mají jedno společné: přestože znají míru vlastníhoúpadku, zrcadlícího se v hloubce závislosti na ženě, jíž podléhají a která, jak cítí, jich není hodna, nepřestávají ani na okamžik tuto ženu přikrášlovat, idealizovat, mytizovat: Neřádovi jeho kupletistka "stojí vysoko nade všemi, vznešená a svatá před tváří lidstva", Brentanimu je zhýralá milenka "básnickým snem", Swann, "když za krásných chladných nocí viděl skvoucí lunu, myslil na Odettinu tvář, jasnou a lehce narůžovělou jako tvář měsíce".

Zatímco v tomto postoji mytizace bytosti nepříliš jemné cítíme něco lidsky jímavého, co vzbuzuje soucit, Vaculíkův román Jak se dělá chlapec především v osobitější první části syrově a surově odkrývá mužův vztah k milence, lépe řečeno k její tělesnosti, a vyvolává tak pocit úzkosti a averze, v lepším případě mučivou soustrast, jež může hraničit s nechutí. Zraněný cit milenku deformuje a zbavuje vší něhy, citu a ženskosti. Na rozdíl od Mannovy, Proustovy a Svevovy hrdinky Vaculíkova Xenka není vulgární ani povrchní; je to přitažlivá mladá žena, jež dost přísně dodržuje svá pravidla mravnosti. Vulgární je jen z pohledu žárlícího, zraněného Josefa, který ji vnímá jako ženu, "jež v posteli neřekne něžného slova", která ho "nemiluje, ona ho chce", která "píše, zatímco to dělá", s níž on nežije, nýbrž "žije mezi jejími stehny". Tato estetika tělesnosti zesiluje pocit ne Xenčina, ale Josefova úpadku, prohlubuje jej až na samu mez možného a snesitelného.

Jestliže Dostojevského muž z podzemí nemilosrdně zpytoval lidskou duši, jestliže Proust a po něm Joyce provedli nesmlouvavou introspekci lidské mysli a vědomí, Vaculík zkoumá lidské nitro ještě krutěji a nelítostněji: skrze tělo, tělesnost, sexualitu. "To všecko, co jste vy všichni sepsali, neplatí, platí toto!" říká Vaculíkův Josef. "Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše. Změť násilí a něžnosti zachycená ve změti údů, tvarů, stínů. Papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůžko ženino: není to jejich společný portrét?"

V surové introspekci lidského nitra, paradoxně zjemnělé přímostí, upřímností a přesností výpovědi, se Vaculík dotýká hranice možnosti podobného zkoumání; v tom je jeho prvenství i jeho originalita.

2. Ve svých dvou posledních vydaných románech (Český snář a Jak se dělá chlapec) Vaculík ukazuje, jak se v uplynulých letech život vzdálil od reality a uchýlil se do mikrokosmu a spisovatelovo zobrazení se stává mikroanalýzou. Vaculíkovi hrdinové jsou unavení, vitálně i existenciálně vyčerpaní lidé, muži, kteří stárnou a život jim čím dál rychleji uniká mezi prsty. Tento pocit únavy, toto vědomí vyčerpání, jež se dá číst i jako pocit vědomí únavy nejen české, ale i evropské inteligence,léčí útěkem do mikrosvěta citů, pocitů a pulsování krve, do mikrotenze mezi láskou a žárlivostí, která je nakonec pohltí a stane se jedinou skutečností. Podobné vitální a existenciální vyčerpání pociťovali i Mannovi, Proustovi a Svevovi hrdinové (Svevo svůj román případně nazval Senilita), kteří stejně jako Vaculíkovy postavy našli puls života spíše ve strastech než v radostech milostného citu - ten je nakonec pohltil dříve, než je stačila pohltit nuda a šeď každodenní existence. Vyčerpání a senilita evropské kulturní společnosti odsuzuje intelektuála k neschopnosti a nezpůsobilosti jako základnímu životnímu pocitu.

Útěkem z tohoto bezútěšného vědomí na území nejintimnější, na území citu, tělesnosti se ústřední postavy citovaných evropských románů i Vaculíkovy prózy Jaks e dělá chlapec redukují na erotickou touhu a tělesná vášeň se tak stává tím pravým hrdinou. Bez této vášně by se Swann, Brentani, Neřád, ale i Vaculíkův Josef vrátili do beznadějného stavu prázdnoty, neplodnosti, stárnutí, senility. Svevův Brentani "věděl, co znamená víckrát se s ní už nevidět: bolest, lítost, hodiny mučivých snů a potom netečnost, prázdno, smrt obraznosti a touhy, stav bolestnější než každý jiný". Proustův Swan se "bál uzdravení z lásky víc než smrti". Vaculíkův Josef si uvědomuje, že "její život nenaplní, a svůj ztrácí", že "je to teror! ...Jak to děláte, vy jiní lidé?", a přes to všechno říká: "Jaké by to bylo být bez tebe: strašné."

Jedním z nejcharakterističtějších rysů vnitřní netečnosti, která vede ke stárnutí a senilitě, je ve všech připomenutých románech neschopnost rozhodování. A zvláště středoevropská literatura, od Grillparzera a Hofmannsthala po Haška, od Sveva přes H. Manna až po Vaculíka, je plná postav, jimž obcházení rozhodnutí je přežitím, hrdinů vyhýbajících se rozhodnutí, aby o něco nepřišli, aby neprohráli. Pro Vaculíkova Josefa jsou velmi případné věty, jimiž začíná Svevova Senilita: "Hned prvními slovy, která k ní pronesl, ji chtěl upozornit, že nemíní navazovat žádnou příliš vážnou známost. Líbíš se mi velice, ale v mém životě nebudeš nikdy víc než hračka. Já mám jiné povinnosti, svou kariéru, svou rodinu." Podobně Vaculíkův Josef očekává od Xenky absolutní věrnost, přestože sám zůstává vnitřně věrný své ženě a je neschopen rozhodnout se pro jednu z nich. Xenku přinutí k interrupci a teprve když pozná hloubku jejího zklamání a jak jím pohrdá, začne si uvědomovat svou slabost a nerozhodnost: "Přitom život šel dál, já jí ho bral, ona mně, a dva potraty: ztráta sil, času... čeho všeho? Nemám prostotu toho mladého osmdesátiletého, co si vzal starou šedesátiletou. Nahlodává mě jakýsi intelekt či které prase..."

V druhé části románu Jak se dělá chlapec se milá, příjemná povrchnost každodenní existence a výchovy syna, "dělání chlapce", stává hebkým závojem, který zakrývá nepřítomnost intenzivního a hlubokého života, tradiční výchova dítěte podle běžných norem skrývá prázdnotu, za konvenční fasádou, tvářící se jako sama esence života, není než vakuum, za milým a přemýšlivým vzděláváním syna zeje proluka, naplněná zoufalstvím z vědomí, že opravdový život neexistuje.

Poezie Vaculíkovy knihy je také plná tichých mezer mezi řádky, má pauzy a ticho mezi větami a odstavci. Tyto pauzy obsahují základní, nevyřčené, promlčené: prázdnotu, která zbyla po ztraceném štěstí, po ztracené lásce, po vlastní ženě, po celistvém životě, nerozdrobeném na úlomky a střepiny.

3. "Chodím po zahradě, češu jablka, jsem zničený", říká Vaculíkův hrdina úvodem. "Na (...) silvestru si Xenka (...) vybrala kluka (...) a spala s ním", pokračuje. "Rozmýšlím, co udělat", uvažuje, a vzápětí hledá odpověď: "Začnu asi zase psát?" Jestliže jeho bouřlivý milostný vztah ke Xence je mu útěkem ze setrvačnosti života a lhostejného stárnutí, tedy tím posledním únikem a nejzazším esilem je mu psaní. Od Sveva a Kafky po Musila a Canettiho vyjadřuje středoevropská literatura úzkost, již vyvolává přítomná chvíle a bezprostřední život, který ubližuje a zraňuje; tato literatura si proto vytvořila obranný systém. Psaní nabízí možnost schovat se před nečasem přítomné chvíle, utéci před rodinným či milostným peklem, provést svou denní hygienu. I Vaculíkův Josef tak chápe psaní: jako útočiště a azyl, jako zaslíbenou zemi, jako očistu i jako sanatorium: "Je konec května", píše. "V dubnu Josef nepsal a už psát nechce. Pro přítomnost to nemá smysl, je rozhodnuto: Pavla (Xenka) je ve třetím měsíci. Takže konec sebezpytu a luxusním depresím. Je zdráv. Dál už je to jenom otázka síly."

Kromě útočiště, které psaní nabízí, kromě "obrany před hrůzným opravdovým životem" (Svevo) psát a vzpomínat znamená usměrňovat vlastní neschopnost a nezpůsobilost, přetvářet a uspořádávat chaotický život, rozmazaný, beztvarý a neforemný, přiřknout mu hypotetický smysl nebo přinejmenším mu vtisknout určitý styl a řád. Už v 19. století ve Stifterově Pradědečkovu zápisníku doktor Augustinus a plukovník si upravují a přikrášlují své životy v deníkových zápiscích: nakonec mají dojem, že onen kompromis mezi snem, skutečností a psaním je jejich pravá totožnost: píšou každý o sobě a jeden o druhém, aby se tak vyrovnali se svým vztahem. Josef se však v Xenčině románě nepoznává, ani Xenka v románě Josefově. Život přetvořený psaním mezi nimi roste jako zeď a stává se předmětem trápení a nesvárů.

Při vědomí, že skutečný život nemůže uchopit, snaží se Vaculíkův hrdina vyjádřit alespoň život psaný. A pro nemožnost vzít do rukou plnost života zachycuje jeho pero alespoň kategorie života, city a pocity, duševní stavy a myšlenky, pohyblivé a křivolaké, v jejich marné snaze život opanovat. Josefovo pero se tedy soustředí na mysl a tělo a v nich zažíhá jiskry, které by měly osvětlit neuchopitelné.

"Co psát a k čemu to vést?" ptá se Vaculík v Českém snáři. V románě Jak se dělá chlapec jeho otázka zní: "Někdy, na něčem budu muset s tímto psaním přestat. Až dojdu k nějakému důležitému poznání? K jinému postoji?" Sám si odpovídá: "Až mě to unaví." A čtenář má dojem, že autor se neptá na psaní, ale na žití. Vaculík je spisovatel dlouze a neukončeně tekoucí jako život, a svými romány mistrovsky vyjadřuje nekonečný, samovolný a bezdůvodný tok života.