Terén těla a duše

Terén těla a duše

Monika Zgustová

(Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec. Literární noviny č. 50/1993)

1. Téma prožívání milostného citu jako pekla naplňuje literaturu od nepaměti: Catullus svým "odi et amo" opěvuje nevěrnou Lesbii, Goethův Werther fatálně podléhá svému trápení. Teprve dvacáté století staví před hrdiny jako zrcadlo volbu jejich milenek, které zobrazují jejich úpadek a určují hloubku tohoto úpadku. Profesor Neřád ze stejnojmenného románu Heinricha Manna se ožení se zpěvačkou z kabaretu U modrého anděla, mladý spisovatel Emilio Brentani ze Svevovy Senility marně zápasí se svou posedlostí k rozmařilé Angioline, Proustův jemný, aristokratický Swann, vyčerpaný svou obsedantní vášní k prostopášné Odettě, podlehne své slabosti a ožení se s ní, nikoli snad z přesvědčení, nýbrž z únavy. Mannův Neřád, Svevův Brentani i Proustův Swann mají jedno společné: přestože znají míru vlastníhoúpadku, zrcadlícího se v hloubce závislosti na ženě, jíž podléhají a která, jak cítí, jich není hodna, nepřestávají ani na okamžik tuto ženu přikrášlovat, idealizovat, mytizovat: Neřádovi jeho kupletistka "stojí vysoko nade všemi, vznešená a svatá před tváří lidstva", Brentanimu je zhýralá milenka "básnickým snem", Swann, "když za krásných chladných nocí viděl skvoucí lunu, myslil na Odettinu tvář, jasnou a lehce narůžovělou jako tvář měsíce".

Zatímco v tomto postoji mytizace bytosti nepříliš jemné cítíme něco lidsky jímavého, co vzbuzuje soucit, Vaculíkův román Jak se dělá chlapec především v osobitější první části syrově a surově odkrývá mužův vztah k milence, lépe řečeno k její tělesnosti, a vyvolává tak pocit úzkosti a averze, v lepším případě mučivou soustrast, jež může hraničit s nechutí. Zraněný cit milenku deformuje a zbavuje vší něhy, citu a ženskosti. Na rozdíl od Mannovy, Proustovy a Svevovy hrdinky Vaculíkova Xenka není vulgární ani povrchní; je to přitažlivá mladá žena, jež dost přísně dodržuje svá pravidla mravnosti. Vulgární je jen z pohledu žárlícího, zraněného Josefa, který ji vnímá jako ženu, "jež v posteli neřekne něžného slova", která ho "nemiluje, ona ho chce", která "píše, zatímco to dělá", s níž on nežije, nýbrž "žije mezi jejími stehny". Tato estetika tělesnosti zesiluje pocit ne Xenčina, ale Josefova úpadku, prohlubuje jej až na samu mez možného a snesitelného.

Jestliže Dostojevského muž z podzemí nemilosrdně zpytoval lidskou duši, jestliže Proust a po něm Joyce provedli nesmlouvavou introspekci lidské mysli a vědomí, Vaculík zkoumá lidské nitro ještě krutěji a nelítostněji: skrze tělo, tělesnost, sexualitu. "To všecko, co jste vy všichni sepsali, neplatí, platí toto!" říká Vaculíkův Josef. "Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše. Změť násilí a něžnosti zachycená ve změti údů, tvarů, stínů. Papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůžko ženino: není to jejich společný portrét?"

V surové introspekci lidského nitra, paradoxně zjemnělé přímostí, upřímností a přesností výpovědi, se Vaculík dotýká hranice možnosti podobného zkoumání; v tom je jeho prvenství i jeho originalita.

2. Ve svých dvou posledních vydaných románech (Český snář a Jak se dělá chlapec) Vaculík ukazuje, jak se v uplynulých letech život vzdálil od reality a uchýlil se do mikrokosmu a spisovatelovo zobrazení se stává mikroanalýzou. Vaculíkovi hrdinové jsou unavení, vitálně i existenciálně vyčerpaní lidé, muži, kteří stárnou a život jim čím dál rychleji uniká mezi prsty. Tento pocit únavy, toto vědomí vyčerpání, jež se dá číst i jako pocit vědomí únavy nejen české, ale i evropské inteligence,léčí útěkem do mikrosvěta citů, pocitů a pulsování krve, do mikrotenze mezi láskou a žárlivostí, která je nakonec pohltí a stane se jedinou skutečností. Podobné vitální a existenciální vyčerpání pociťovali i Mannovi, Proustovi a Svevovi hrdinové (Svevo svůj román případně nazval Senilita), kteří stejně jako Vaculíkovy postavy našli puls života spíše ve strastech než v radostech milostného citu - ten je nakonec pohltil dříve, než je stačila pohltit nuda a šeď každodenní existence. Vyčerpání a senilita evropské kulturní společnosti odsuzuje intelektuála k neschopnosti a nezpůsobilosti jako základnímu životnímu pocitu.

Útěkem z tohoto bezútěšného vědomí na území nejintimnější, na území citu, tělesnosti se ústřední postavy citovaných evropských románů i Vaculíkovy prózy Jaks e dělá chlapec redukují na erotickou touhu a tělesná vášeň se tak stává tím pravým hrdinou. Bez této vášně by se Swann, Brentani, Neřád, ale i Vaculíkův Josef vrátili do beznadějného stavu prázdnoty, neplodnosti, stárnutí, senility. Svevův Brentani "věděl, co znamená víckrát se s ní už nevidět: bolest, lítost, hodiny mučivých snů a potom netečnost, prázdno, smrt obraznosti a touhy, stav bolestnější než každý jiný". Proustův Swan se "bál uzdravení z lásky víc než smrti". Vaculíkův Josef si uvědomuje, že "její život nenaplní, a svůj ztrácí", že "je to teror! ...Jak to děláte, vy jiní lidé?", a přes to všechno říká: "Jaké by to bylo být bez tebe: strašné."

Jedním z nejcharakterističtějších rysů vnitřní netečnosti, která vede ke stárnutí a senilitě, je ve všech připomenutých románech neschopnost rozhodování. A zvláště středoevropská literatura, od Grillparzera a Hofmannsthala po Haška, od Sveva přes H. Manna až po Vaculíka, je plná postav, jimž obcházení rozhodnutí je přežitím, hrdinů vyhýbajících se rozhodnutí, aby o něco nepřišli, aby neprohráli. Pro Vaculíkova Josefa jsou velmi případné věty, jimiž začíná Svevova Senilita: "Hned prvními slovy, která k ní pronesl, ji chtěl upozornit, že nemíní navazovat žádnou příliš vážnou známost. Líbíš se mi velice, ale v mém životě nebudeš nikdy víc než hračka. Já mám jiné povinnosti, svou kariéru, svou rodinu." Podobně Vaculíkův Josef očekává od Xenky absolutní věrnost, přestože sám zůstává vnitřně věrný své ženě a je neschopen rozhodnout se pro jednu z nich. Xenku přinutí k interrupci a teprve když pozná hloubku jejího zklamání a jak jím pohrdá, začne si uvědomovat svou slabost a nerozhodnost: "Přitom život šel dál, já jí ho bral, ona mně, a dva potraty: ztráta sil, času... čeho všeho? Nemám prostotu toho mladého osmdesátiletého, co si vzal starou šedesátiletou. Nahlodává mě jakýsi intelekt či které prase..."

V druhé části románu Jak se dělá chlapec se milá, příjemná povrchnost každodenní existence a výchovy syna, "dělání chlapce", stává hebkým závojem, který zakrývá nepřítomnost intenzivního a hlubokého života, tradiční výchova dítěte podle běžných norem skrývá prázdnotu, za konvenční fasádou, tvářící se jako sama esence života, není než vakuum, za milým a přemýšlivým vzděláváním syna zeje proluka, naplněná zoufalstvím z vědomí, že opravdový život neexistuje.

Poezie Vaculíkovy knihy je také plná tichých mezer mezi řádky, má pauzy a ticho mezi větami a odstavci. Tyto pauzy obsahují základní, nevyřčené, promlčené: prázdnotu, která zbyla po ztraceném štěstí, po ztracené lásce, po vlastní ženě, po celistvém životě, nerozdrobeném na úlomky a střepiny.

3. "Chodím po zahradě, češu jablka, jsem zničený", říká Vaculíkův hrdina úvodem. "Na (...) silvestru si Xenka (...) vybrala kluka (...) a spala s ním", pokračuje. "Rozmýšlím, co udělat", uvažuje, a vzápětí hledá odpověď: "Začnu asi zase psát?" Jestliže jeho bouřlivý milostný vztah ke Xence je mu útěkem ze setrvačnosti života a lhostejného stárnutí, tedy tím posledním únikem a nejzazším esilem je mu psaní. Od Sveva a Kafky po Musila a Canettiho vyjadřuje středoevropská literatura úzkost, již vyvolává přítomná chvíle a bezprostřední život, který ubližuje a zraňuje; tato literatura si proto vytvořila obranný systém. Psaní nabízí možnost schovat se před nečasem přítomné chvíle, utéci před rodinným či milostným peklem, provést svou denní hygienu. I Vaculíkův Josef tak chápe psaní: jako útočiště a azyl, jako zaslíbenou zemi, jako očistu i jako sanatorium: "Je konec května", píše. "V dubnu Josef nepsal a už psát nechce. Pro přítomnost to nemá smysl, je rozhodnuto: Pavla (Xenka) je ve třetím měsíci. Takže konec sebezpytu a luxusním depresím. Je zdráv. Dál už je to jenom otázka síly."

Kromě útočiště, které psaní nabízí, kromě "obrany před hrůzným opravdovým životem" (Svevo) psát a vzpomínat znamená usměrňovat vlastní neschopnost a nezpůsobilost, přetvářet a uspořádávat chaotický život, rozmazaný, beztvarý a neforemný, přiřknout mu hypotetický smysl nebo přinejmenším mu vtisknout určitý styl a řád. Už v 19. století ve Stifterově Pradědečkovu zápisníku doktor Augustinus a plukovník si upravují a přikrášlují své životy v deníkových zápiscích: nakonec mají dojem, že onen kompromis mezi snem, skutečností a psaním je jejich pravá totožnost: píšou každý o sobě a jeden o druhém, aby se tak vyrovnali se svým vztahem. Josef se však v Xenčině románě nepoznává, ani Xenka v románě Josefově. Život přetvořený psaním mezi nimi roste jako zeď a stává se předmětem trápení a nesvárů.

Při vědomí, že skutečný život nemůže uchopit, snaží se Vaculíkův hrdina vyjádřit alespoň život psaný. A pro nemožnost vzít do rukou plnost života zachycuje jeho pero alespoň kategorie života, city a pocity, duševní stavy a myšlenky, pohyblivé a křivolaké, v jejich marné snaze život opanovat. Josefovo pero se tedy soustředí na mysl a tělo a v nich zažíhá jiskry, které by měly osvětlit neuchopitelné.

"Co psát a k čemu to vést?" ptá se Vaculík v Českém snáři. V románě Jak se dělá chlapec jeho otázka zní: "Někdy, na něčem budu muset s tímto psaním přestat. Až dojdu k nějakému důležitému poznání? K jinému postoji?" Sám si odpovídá: "Až mě to unaví." A čtenář má dojem, že autor se neptá na psaní, ale na žití. Vaculík je spisovatel dlouze a neukončeně tekoucí jako život, a svými romány mistrovsky vyjadřuje nekonečný, samovolný a bezdůvodný tok života.