Lid je vůl, řekl by náš tata

Onehdy mě požádal vydavatel místních Našich novin Miloslav Frýdl, abych pro ně napsal článek na politické téma. Mohlo by to být například o tom, co by na dnešní situaci řekl náš tata. Píšu tam o tatovi hodně, a tak jsem si řekl, že by to mohlo být i zde.

Náš tata Ludvík Vaculík patřil k nejradikálnějším kritikům minulého režimu. Napřed, tedy v prvních poválečných letech, byl komunistou, protože věřil, že komunismus si poradí s hmotnou bídou, se kterou se jeho rodina potýkala stejně jako řada lidí na valašském venkově. Ale velice brzy mu začala vadit nesvoboda vyplývající z „diktatury proletariátu“, která si osobovala právo válcovat vše, co se jí postavilo do cesty. Na Sjezdu spisovatelů v r.1967 měl projev, ve kterém mj. řekl, že „za 20 let své existence socialismus nedokázal vyřešit jedinou lidskou otázku“. To rozžhavilo vedení KSČ doběla. Byl tehdy prvním, kdo si dovolil režim tak otevřeně kritizovat. Všichni ještě měli v paměti, jak zatočili rusáci s maďarským povstáním v r.1956 (tisíce mrtvých!) a moji rodiče očekávali přinejmenším deportaci na Sibiř. To jsem jako tehdy devítiletý nevnímal. Maminka ovšem později vzpomínala, že se jí zastavovalo srdce strachem pokaždé, když během noci vyjel výtah až nahoru k nám do pátého patra.
Když po vpádu sovětských vojsk přišla normalizace, byl tata tak profláknutý, že jiné cesty než zůstat v opozici mu nezbývalo; dá-li se ovšem stav absolutního odstavení od veškeré publicity a totální ztrátu možnosti věnovat se své profesi považovat za nějakou opozici. Protože aspoň ze začátku, tedy v první půli 70. let, to nebylo nic jiného než totální zmrtvění. Nikdy se necítil světoobčanem a dokud měl pocit, že jaksi přežít se tu dá, tak emigraci odmítal. Nad komunismem ovšem zlomil hůl ještě před okupací a nikdy nevěřil, že jako systém by se mohl nějak obrodit. 

Po převratu v r. 1989 však říkal: „Komunismus je mrtev, žádná škoda ho není, ale příčiny, proč k němu došlo, tady zůstaly.“ Čímž měl na mysli velké rozdíly v sociálním postavení, ale hlavně pocit ukřivděnosti, se kterým část lidí svou situaci vnímá. A netroufal si odhadnout, k čemu to povede.
V pozdější době po něm lidé často chtěli, aby se k současné době vyjádřil. Na to obvykle říkával: „Máme se přesně tak, jak si zasloužíme.“ Nejvíc ho žrala lidská chamtivost a nedostatek důstojnosti, se kterou by jí lidé měli vzdorovat. K myšlence komunismu se nikdy nevrátil a kapitalismus považoval za nejlepší systém, až na tu jedinou chybu: že tak moc dává průchod chtivosti peněz.

Co by asi řekl na současné dění? Byl by zděšen, kolik lidí je dneska ochotno nadbíhat Rusku, kolik lidí z vlastní pohodlnosti či zabedněnosti není schopno vnímat ruské nebezpečí. Už záhy po okupaci ruskou národní povahu prohlédnul a ruskou primitivnost a zároveň i sklon ke světovládě považoval za konstantu. Často citoval Karla Havlíčka Borovského, který už v polovině 19. století rozpoznal, že v Rusku nelze spatřovat žádný pilíř slovanství; že neexistuje vůbec nic, v čem by nám Rusové mohli být za vzory. Kdepak pokrokovost! Vždyť oni se i myšlenky komunismu zmocnili a osedlali si ji jen proto, že pro ně byla výhodná jako nástroj ke získávání světovlády, k naplnění jejich imperiálních ambicí. S její ničivou silou se jim podařilo proniknout až na Kubu a zdevastovat ji ku svému obrazu. Sovětský svaz nebyl ničím jiným, než nástrojem ruské imperiální hegemonie.

Setkával se s Ukrajinci, kteří nám sem chodili pomáhat, oceňoval jejich píli i schopnost hledat vlastní cestu. Oceňoval odhodlání Ukrajinců oprostit svou zemi od závislosti na Rusku. Sice se dožil anexe Krymu, která jej ve smýšlení o Rusku utvrdila, naštěstí se nedožil ruské agrese vůči Ukrajině v r. 2022. Současná rozpolcenost postojů ohledně potřeby podporovat Ukrajinu by jej hluboce deprimovala. Ve chvílích takového zklamání tata někdy říkával: „Lid je vůl!“ Což bylo vlastně přirozeným vyústěním někdejšího komunistického hesla „Všechna moc patří lidu!“

Tím jsem uzavřel první část tohoto psaní a nyní si dovolím přejít do osobnější roviny. Minulé týdny pro mě byly ve znamení práce na divadelním představení Sekyra, což je dramatizace tatovy knihy z r.1966, do které se pustil režisér Břetislav Rychlík spolu se souborem brněnského HaDivadla. Břetislav je kamarád už z konce 70. let, kdy Ha(-nácké)Divadlo působilo v Prostějově a my jsme tam občas jezdili s Radimem Vašinkou a divadlem Orfeus hostovat. Do inscenace mě teď přizval jednak jako herce, ale mám podezření, že trochu i jako relikvii z rodiny Vaculíků. Během mnoha dnů zkoušení jsem měl možnost nad Sekyrou důkladně přemýšlet, ale zároveň i nahlédnout do psychologie dávno už nežijících členů naší rodiny, které jsem sám už ani nezažil. 

Myslím, že Sekyra, díky síle historických událostí, které reflektuje, tedy zánik demokracie v naší zemi, je jeho nejvýznamnější kniha.

Tata napsal knihu Sekyra v polovině šedesátých let, kdy už přestal věřit, že komunismus představuje pro lidstvo šťastnou budoucnost a začal jej vidět kriticky. Přesvědčeným komunistou naopak zůstal jeho otec, a to až do své předčasné smrti v r. 1954. Vzpomínky na otce a fiktivní rozhovory provázejí diváka (ale i herce) celým představením, v němž otec je chvílemi přítomen jako osoba a jindy coby obsah urny, kterou autor během představení poponáší v batohu a neví, jak s ní naložit. On totiž hlavně neví, jak má naložit se vzpomínkou na otce, s jeho obrazem ve svém nitru. Protože během vzpomínek a fiktivních rozhovorů si čím dál víc uvědomuje, že onen milovaný otec, komunista, byl vlastně pořádně rozpornou postavou. 

A to je ta úžasná zkušenost: zkuste si někdy zdramatizovat úsek ze života svých rodičů a prarodičů a jejich figury si zahrát.  A pokud to budou epizody z doby, kdy docházelo k likvidaci živnostníků a soukromých rolníků, k vyvlastňování jejich majetku a k rodinným rozepřím, jak se k těmto událostem postavit, bude to obzvláště pikantní. My sami jsme zažili nesvobodu v době po okupaci r.1968, ale to byl čajíček proti 50. letům, která museli prožít naši rodiče a prarodiče. A něco jiného je o té době jenom číst anebo ty tehdejší účastníky skutečně hrát, tedy muset se do nich vcítit. 

A když už se člověk do té doby vcítí, tak se mu myšlenky rozběhnou dál, až se obloukem vracejí zpátky k dnešku. Tehdy také lidé žili s pocitem, že svět je na ně zlý, nedává jim, co si zaslouží,  a tak uvěřili slibům o lepších zítřcích. Uvěřili slibům a byli ochotni otočit se zády k tomu, co přináší demokracie a základní principy moderního státu, totiž dělbu moci mezi státní instituce. Uvěřili, že k lepším zítřkům se můžou dostat zkratkou přes nekontrolovanou moc autority, která jim napřed všecko slíbí a pak to taky všecko nějak zařídí. A pokud by té silné autoritě něco mělo bránit, tak se to prostě odstraní. A tak začnou padat hlavy a lid tomu tleská: přece se tu jedná o jeho zájem. Protože „lid je vůl“ a padání hlav má rád. 

A tím si dovolím uzavřít: nevěřte tomu, že existují jednoduchá řešení. Cesta k lepším zítřkům je vždycky pořádně klikatá. A to vám vzkazuje náš tata, který mě pověřil to za něj sem napsat.

Jan Vaculík, Dobřichovice, 22.3.2025