Jak se kalila normalizační ocel

Jak se kalila normalizační ocel

Jan Lukeš

(Týden, č. 22/1998, s. 62)

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Obrazy Vlastimil Beneš. Praha, Mladá fronta 1998. 134 stran)

Deset bodů adresovaných federální vládě, FS ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ z 21. srpna 1969 otištěných na závěr a šestnáct reprodukcí výtvarných děl Vlastimila Beneše (1919 - 1981) jako obrazový doprovod odkazují ke dvěma inspiračním a pramenným zdrojům knihy.

Prohlášení Deset bodů, jehož byl Ludvík Vaculík (1926) hlavním stylizátorem, se při prvním výročí invaze z roku 1968 pokusilo využitím petičního práva vyjádřit nesouhlas se stále se zhoršujícími poměry. Signatářům přivodilo však jen obžalobu z "trestného činu přípravy k trestnému činu podvracení republiky" a zostření už tak svízelné osobní situace. Přátelství s malířem Benešem, který byl rovněž v nemilosti, stalo se v té době Vaculíkovi jednou z mála nepomíjejících jistot a přivedlo na svět myšlenku společné knížky reprodukcí Benešových obrazů a Vaculíkových textů k nim. "Napíšu souvislý text, pásmo příhod a úvah, které musejí projít zvolenými obrazy," zapsal si Vaculík 15. března 1971. "Reprodukce by byly tištěny na zvláštním papíře a na příslušný list nalepeny. Pod každým obrázkem by byla věta z textu a v závorce číslo stránky, k níž se obrázek vztahuje, jak to bývá v dobrodružných obrázkových knížkách."

Ze záměru - v té době ostatně doma i venku vydavatelsky nerealizovatelného - sešlo, Beneš předčasně zemřel, přesto však tu knížku máme teď před sebou. Napsané čtyři strany textu Vaculík sice tehdy z nespokojenosti zničil, už od 6. listopadu 1969 si však právě v souvislosti s událostmi kolem Deseti bodů začal pro paměť zaznamenávat, jak se věci sběhly i později vy víjely, a tak vlastně tento text, cosi mezi pamětmi a deníkem, mohl po létech nahradit ten původně proponovaný. Jak aspoň Vaculík tvrdí, objevil jej zapomenutý až loni při pořádání svého archivu, neúplný jen o tři strany, které mu po zabavení části rukopisu v roce 1975 StB už nevrátila.

Ani s nimi by ovšem nemělo smysl hovořit o nějaké jeho komplexnosti. Už rozčlenění do tří částí odráží vznik rukopisu jakoby ve třech vlnách, vždy od listopadu roku 1969, 1970 a 1971, poslední zápis ze 6. března 1972. Máme tedy přes sebou fragment obsahový i tvárný, působivý - a nakonec paradoxně i úplný -, ale právě svými přeskoky, odbočkami, záznamy o zdánlivých margináliích, vyjevujících někdy dobu a její atmosféru příznačněji než sebedůkladnější analýzy. V jeho žánru můžeme hledat vývojovou spojnici mezi Vaculíkovými dětskými a jinošskými deníky, vydávanými souhrnně ve svazku Milí spolužáci! (1995), a mezi deníkovým románem Český snář z přelomu let 1979 a 1980 (1983, 1990). V něm ovšem dospěl Vaculík až k životu režírovanému ve prospěch uměleckých potřeb, zatímco v Nepamětech teprve nevrle shledává, jak mu vnější okolnosti umělecké plány narušují a staví jej opakovaně před volbu, zda učinit zadost svým vnitřním závazkům občanským, anebo literárním.

Projev na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů (1967) a výzva Dva tisíce slov (1968) učinily z Vaculíka jednu z emblematických postav tzv. obrodného procesu, zdálo se proto logické, že se jeho jméno objevilo i pod Deseti body. Jak ale napsal v roce 1990, "měl jsem k tomu psaní a své účasti na něm příšernou nechuť", dokonce ho považoval za "psychický teror". Nepaměti to autenticky dokládají na mnoha stranách: střízlivý Vaculík pochopil rychleji než jiní, že nastává spíše doba na dlouhou výdrž než na romantická gesta a krom toho palčivě evidoval rychlý morální rozklad populace, v jejíchž očích se on sám měnil v nepříjemný pozůstatek minulosti, která měla být zapomenuta. Tady nepochybně leží kořeny jeho pozdějšího fejetonu Poznámky o statečnosti (1978), který vyvolal ostrou odpověď Václava Havla a rozpoutal dosti rozsáhlou polemiku uvnitř Charty 77. Dramatické napětí Nepamětí vytváří za těchto okolností fakt, že Vaculík nejen že přes svou vnitřní distanc Deset bodů signoval, ale dokonce jim dal přesvědčivý literární tvar, ve víře, že "mám-li vůbec užít někde své věty, musím sáhnout na všecky, které byly na papíru a naložit s nimi úplně po svém. (...) Při takovém psaní se vždy vyjeví, že mlhavá myšlenka nemůže se nadít přesné věty. Napsat přesnou větu o státním převratu znamená téměř sestavit plán takového převratu."

Tedy marasmus doby versus jedinec, který se mu odmítne přizpůsobit - a přitom zcela postrádá jakékoli herostratovské pohnutky, chce jen setrvat v sobě samém, tvořit a tím si uchovat svobodu pro budoucnost. Všední život šedivě ukapávajících dnů, jejich monotónnost a zas nutkavá starost o živobytí, zachycovaná s nemonotónně přesným jazykovým citem. Nostalgické scenérie opuštěných strojů a ohrad na obrazech Vlastimila Beneše tvoří k tomu podivuhodný doprovod: malíř stojí na fotografiích vedle štaflí se svými díly a zívá, snad spí či se tváří jinak mimoběžně, tak jak mimoběžná se jeví celá ta doba. Učinit z této roztěkanosti a nejistoty konzistentní dílo je samo o sobě potvrzením uměleckého vítězství nad nimi.

Vaculíkovi se to v rámci daného žánru podařilo, zdá se však, že za cenu osobního zatvrzení, jehož důsledky se možná promítají do některých jeho dnešních překvapivě proklausovsky nekritických postojů. Soudil bych tak zejména z věty: "Moje drahé poučení je, že v příštím kole musíme si ke svým šlechetně znějícím cílům osvojit moc, bez předsudků a citlivůstkářských ohledů." To se stalo, je si však Vaculíkova generace reformních komunistů ochotna teď připustit možnost svého ještě druhého životního omylu, když ten první smývala tak tvrdě právě třeba Deseti body či Chartou 77?